Bylo to tak trochu jako blesk z čistého nebe. Ne snad, že by album „Zákon džungle“ vyšlo naprosto neočekávaně. Naopak, Láďa Křížek už dlouho dopředu jeho edici dostatečně avizoval. Stejně tak se netajil tím, že se chce vrátit ke kořenům a k „Andělovi“. Ale upřímně, vy, kteří tuhle dobu pamatujete, bylo mezi námi hodně těch, kteří tomu věřili? Já osobně patřil k těm, ke kterým se zatím poslední řadový kotouček Kreysonu dostal tak nějak mimochodem, bez toho, abych ho jakkoliv vyhlížel, vyhledával, či snad se na něj těšil. O to větší to byl šok. Jako kdyby „Elixír života“ nikdy neexistoval (ha, jak relativní někdy mohou být okřídlená klišé, v tomto případě to klasické o rozhodujícím třetím kroku…). Kreyson sepsali své zákony džungle nejen s energií z doby svého raketového startu, nejen s náručí plnou nápadů, kterých se jim v poslední době nějak nedostávalo, nejen s tradičně skvělým muzikantstvím a vychytaným moderním zvukem, ale hlavně s jiskřením, zápalem a nadšením, které je potřeba k přehoupnutí se z kategorie výborné do třídy výjimečné. To, že „Zákon džungle“ nakonec zůstal stát těsně pod tímto vrcholem a potvrdil tak jedinečnost „Anděla na útěku“ zavinil trochu udýchaný konec alba a drobné textařské mušky bezradnosti, které dokázali nekompromisní let rakety zvané Kreyson mírně znevážit.
Stejně jako u „Anděla“ je procházka po kompletní ploše disku velice příjemnou a dráždivou záležitostí, tak neváhejte. V úvodní a zároveň titulní skladbě zaznamenáte tak vztekle hustou atmosféru, nekompromisní a našlápnutý výraz kapely s divoce kousavými kytarami, že příznivce „Elixíru života“ (pokud tací byli) museli na fleku křísit. A netradiční postup, kdy místo obligátního kytarového sóla Kreysoni vytáhli mystickou basu okořeněnou mámivými zvuky nebezpečné džungle, zaslouží metál. Andělskou linii dráždivých kytar, nespoutané síly a poutavou recitační pasáž kontrastující s Křížkovým vysokým ječákem nabídne následující „Válka bláznů“. Další part je naplněn velice šťavnatou melodickou lahůdkou, mimořádně vydařenou baladou a v obou případech nepovedenou textařskou kaňkou. Naivitu čpící ze slov skladby „Kriminál" naštěstí přebije výrazný mohutný hymnový refrén. Strašně rád bych napsal něco podobného i o pomalé „Scházíš mi“. Neuvěřitelně poetická záležitost (a ti, kteří se rozplývali při původní verzi citronovského „Už couvám“, či kernovských „Fernetových očí“ mají další kousek do kolekce) a nebýt otravně využitého výrazu „baby“, jehož kadence dosahuje proslulých hodnot „tatata a možná i víc“, smekl bych za tuto baladu klobouk až k podlaze. „Království snů“ svojí strukturou připomíná proslulou „Čarovnou noc“, v provedení poněkud hrubším a neučesaném a díky své pestrosti dokonale demonstruje možnosti Kreysonu. Kolik energie dokázali Křížkovci nacpat do skladby „Tam“, tolik jí nebylo na celém předchozím albu, řezaný a výrazný riff a silná melodie jsou další vypečenou ozdobou. Poslední vydařený šťouch na desce patří těžkotonážní a valivé písni „Jsou rána“, s hustou depresivní atmosférou.
Zbytku alba, bohužel, nějak nemůžu přijít na chuť. Co dosud šlo přirozeně a s lehkostí je v „Nechte mě žít“ poněkud křečovité, balada „Goodbye“ je taková normální, obyčejná písnička a závěrečná pocta Elvisu Presleymu by mohla být docela šmrncovní někde v průběhu alba. Ale zařazení skladby, která se vymyká krevní skupině Kreysonu, na závěr desky je poněkud scestné a placičce tak chybí přirozené vyvrcholení. I tak patří „Zákon džungle“ mezi silné výtvory tuzemské metalové historie.
V textu titulní skladby se říká „…zapomeň že někdy pojdou, přežijou svůj stín…“. Kreyson přežil v hibernaci dlouhých dvanáct let. Doufám, že tahle kapela svůj stín skutečně přežila a že její návrat bude korunován dalším vydařeným kouskem v diskografii.
|
