Zarouhám se bez okolků raději hned na úvod a i když si zdánlivě budu s následujícím textem poněkud odporovat, přiznám se, že působení Ládi Křížka jsem nikdy nepovažoval za nejšťastnější krok v životě Citronu. I přes to, že jeho příchodem se sestava kapely definitivně mohla honosit visačkou “par excellence“ (a na tom si trvám i přes občasné připomínky posměváčků k ne zcela přesvědčivému mistrovství Radima Pařízka u bicí soupravy), i přes to, že s jeho příchodem vzniklo album ještě o krok dokonalejší, než bylo “Plní energie“. Ale úvahy nad tím, kam by se Citron bez Ládi vyvíjel, zda by bez Ládi vzniklo tak ohromující album jako „Radegast“ (myslím, že dost těžko), zda by se časem vyklubal Kreyson, v takové podobě, jak jej známe (myslím, že dost těžko) jsou naprosto zbytečné, berme věci tak jak jsou. Objektivně vzato, „Radegast“ beru za naprosto zásadní desku, která byla, je a bude laťkou domácích (hm, nejen) spolků pro vstup do super-mega-extra elity a z tohoto pohledu lze příchod Ládi do Citronu pouze velebit. Subjektivně se mi ale stejně stýská po civilním projevu Standy Hranického.
Někdy je až s podivem, jaké náhody (nebo snad osud…) dokáží ovlivňovat dění kolem nás. Dalším zlomem v kariéře Citronu se ukázala být zlomená noha Stanislava Hranického. Rozjetá kapela nemohla čekat na polámaného zpěváka a tak si na záskok „půjčila“ Ladislava Křížka. Že se z toho vyklubala dlouhodobá spolupráce, byla už ta nenáhoda a chytrý komerční tah a Křížek svým příchodem výrazně změnil tvář Citronu. Stačí jen porovnat vokální linky, přizpůsobené Láďově hlasové ekvilibristice a najednou zjistíte, že Citron instrumentálně drží stále úroveň vysokého mistrovství, ale přitom se od poměrně jednoduchého přímočarého bigbítu posunul do komplikovaných pasáží a relativně složitých struktur, které z prostého metalu dělají umění. Připočtěte k tomu národnostně stylizovaný téměř-koncept, motající se neustále kolem krajiny střežené pohanským bohem Radegastem a máte pohromadě vydatný základ pro věci příští.
Co vlastně stvořilo z „Radegasta“ takovou perlu? Snad přísné dodržení vymezené hranice mezi kopírováním a inspirací u pilířů klasického metalu, obohacené o vlastní tvář. Snad komplexnost, se kterou Citron čerpal z odkazu Accept či Iron Maiden, snad vyhladovělost tuzemských fanoušků po metalu. Snad schopnost skloubit mohutné epické kompozice („Hon na bluda“, „Setkání s Radochem“) se speedovým rytmem („Zase dál“) i s nezbytnými baladami („Už couvám“, „Už zase mi scházíš“) do jednoho stoprocentně funkčního celku. A pamětníci určitě připočítají i bombastické turné, při kterém se na pódiu skvěla skulptura samotného Radegasta.
K jednotlivým skladbám jen krátce. Těžko jsem se srovnával s novou verzí „Už couvám“, výrazně zkomplikovanou Křížkovým zpěvem (ale jde jen o zvyk), stále mi ještě trochu uniká, proč se na albu vyskytují nevýrazná „Moravská děvčátka“, nabourávající radegastovský koncept a podivné outro „Radegast II.“ Ke zbytku alba dodávám, že jednoduše nemám dostatek slov k tomu popsat kouzlo melodií, které mě dodnes dokáží vzít za srdce i rozdivočit, ani sílu kompletu, který dokáže navodit neopakovatelnou atmosféru. A mám-li vybrat to mé nejoblíbenější (a je to strašně složité), nakonec dojdu k (mo)hutné, těžkotonážní skladbě „Valašský rok“, která v závěru alba pohltí a vstřebá veškeré emoce, energii a perfektní výkony všech zúčastněných do monstrózního finále.
Tuhle ódu si Citron za „Radegasta“ zaslouží i přes to, že se na album nedostal naprostý vrchol tehdejší tvorby, původně singlovka „Kráska a Radegast“. Příběh, který vás pohltí svojí atmosférou, teatrálností a variabilností, ve kterém komentovat Křížkův výkon, (nelze nevzpomenout King Diamonda) na kterém je celá kompozice postavena, lze jediným výrazem. DOKONALÉ. Stejně jako v případě alba předchozího, i u „Radegasta“ došlo na „reedici“. V roce 2001 duše pamětníků pookřály, vydání alba „Síla návratů“ představovalo nejen důstojnou vzpomínku na odkaz pohanského boha z Radhoště v podání kyselých plodů z Ostravy, ale hlavně záchvěv naděje na znovuoživení téhle kapely. Nestalo se, ale zcela podle vzoru výběrovky „Best Of“ se Citron zachoval i v případě „Síly návratů“. Takže vychytaný zvuk, zveřejnění „Krásky a Radegasta“, Křížkem nazpívaná ostravská hymna „Ocelové srdce“ a poutavá novinka „Síla návratů“. A i když obě desky od sebe dělí třináct let a nová aranžmá bezesporu působí oživujícím dojmem, ten zdravý nadčasový základ, položený kdysi v dávnověku, na vás dýchne neopakovatelným kouzlem.
Pokud desítka u “Plní energie“ mohla být částečně ovlivněná sentimentem, u “Radegasta“ není nad čím váhat.
|
