Minulý týden jsem tu brečel jak želva nad tragickou návštěvností koncertů a ejhle, neuběhla zas tak dlouhá a doba já konečně můžu z plných plic chválit příznivce tvrdší muziky. Mohli za to (nejen) finští Korpiklaani, kteří dorazili do pardubického klubu Žlutý pes spolu se svými krajany Kivimetsän Druidi a společnost jim dělaly i tuzemské spolky Interitus a Silent Stream Of Godless Elegy. A pokud mi začínala pomalu a jistě chybět na koncertech trošku masovější podpora účinkujících, tak tady jsem se jí dočkal měrou víc než vrchovatou. A to nejen u kotlíkářů z Finska, ale i překvapivě u domácích spolků a naprosto nečekaně u prakticky neznámých mlaďáčků ze země tisíců jezer. Je fakt, že svým způsobem měli všechny bandy k sobě blízko, nechci říct přímo folkmetalově, ale jednotící prvky souvisely s určitou „lidovostí“. A neb pod pódiem fungovalo tolerantní, vstřícné a vděčné publikum, stal se tenhle večer dosavadním vrcholem mé letošní koncertní sezóny, který asi jen těžko něco překoná.
První překvapení přišlo hned na úvod. Nevím, kdo z přítomných věděl o účasti Kivimetsän Druidi na turné a nevím, kdo z přítomných vůbec tušil o existenci téhle kapely. Asi jich moc nebylo, když zřejmě nejčastější otázka v průběhu jejich setu zněla „jak že se to menujou“?
Osobně jsem první informaci o Kivimetsän Druidi zaznamenal právě v souvislosti s jejich vystoupením v Pardubicích, takže jsem měl trochu obavy, jestli se svým fantasy metalem (alespoň dle označení samotných muzikantů, leč pod tímto pojmem si může každý představit něco jiného, že…) uspějí. S úderem osmé (celý večer šlapal prakticky po celou dobu bez zádrhelů či průtahů, což bylo velké plus) se Kivimetsän Druidi objevili na pódiu a už po první skladbě a zpěvaččině ohlášení „good evening, we are Kivimetsän Druidi from Finland“ zazněl pochvalný potlesk a příznivé reakce publika pomalu, ale jistě, bobtnaly. Za necelou třičtvrtě hodinku předvedli svůj epický metal s výrazným vlivem kláves a tradičním (a v tomto večeru často slyšeným) schématem growling a slavíček, čili hrubý mužský a vysoký ženský zpěv v hodně našlápnutém, přitažlivém duchu. Jedinou výtku bych měl k nazvučení zpěvačky, která se v hradbě agresivně znějících kytar docela utápěla a její schopnosti se daly spíš jen tušit, s výjimkou písně (zřejmě) „For The Fallen“, u které se zbytek kapely odebral do zákulisí a nechal si Jenni Onishko užít svojí chvilku slávy. Měl-li bych k někomu Kivimetsän Druidi přirovnávat, skončil bych u dalších fiňáků Battlelore. Stručné hodnocení: sympatické, chytlavé vystoupení. Perspektivní kapela, o které bychom v budoucnu mohli ještě slyšet. Tedy hlavně, jestli budou mít stále takovou kliku, aby je zase někdo, jako v tomto případě Korpiklaani, protáhl světem.
Set list: Pohjoinen Mahti, Burden, The Tyrant, Veljet, Jäässä Vartunut, For The Fallen, Mustan Valtikan Aika
Komu všemu ještě budou Interitus předskakovat? Jedno slavné jméno za druhým přibývá do deníčku téhle kapely. Jeden by řekl, že téměř pravidelné personální rošády musí zanechat na výkonu Interitus nějaké stopy. Třetí setkání s Interitus a potřetí v jiné sestavě... ne, že bych všechny změny, které v kapele v minulosti proběhly, radostně přivítal. Tentokrát to však na změny bylo více méně nerozhodně.
Fluktuačně horký post zpěvačky momentálně okupuje Petra Gromanová a patrně už vyšuměly moje vzpomínky na kdysizpěvuli Báru (kterou jsem považoval za největší terno pro Interitus), neb jsem neměl žádné tendence tuhle dvojku srovnávat a Petra mi do řad kapely naprosto v pohodě sedí. Nijak nevyčnívá, přirozeně zapadla do fungujícího a funkčního stroje a dopočítat se všech členů kapely, asi by moje spokojenost dosáhla vrcholu. Takhle mi chyběl jeden ze smyčců (kdepak se nám zatoulal violista Vítek, doufám, že mi neunikl zas nějaký šach-mat v sestavě?!?), na smyčcový souboj jsem se hodně těšil. Objektivně musím přiznat, že kdybych dvojku housle-viola vyloženě nehledal, při samotné produkci by mi tahle absence žádnou vážnou potíž nečinila. Interitus představili dvě novinky z chystaného alba, při množství jejich pecek byl vymezený čas strašně krátký, po představovačce při instrumentální smršti v „Havraním letu“ se rozlehlo mohutné davové burácení „ještě jednu, ještě jednu“ a tak došlo toho večera i na první přídavek, v podobě skladby „Noc“. Tohle setkání mi hodně šmakovalo.
Set list: Křídla, Srdce krále, Střepy, Frozen Darkness, Another, Deep In The Pain, Close My Eyes, Havranův let, Noc
Poprvé a naposledy mi malinko zatuhlo, když se na pódiu objevili Silent Stream Of Godless Elegy. Jednak, podvědomě vyznávajíc Murphyho teorii, že čím víc se na něco těšíte, tím víc se to nakonec pokazí (mám na mysli vystoupení Korpiklaani), mě při náznacích technických problémů při zvučení SSOGE obavy lehce zašimraly – naštěstí vše se, zcela v duchu pozdějšího výroku Hanky „není čas, žádné řeči, musíme hrát“ , rychle vyřešilo. Jednak se kajícně přiznávám, že Silent Stream Of Godless Elegy jsem původně pokládal za nejslabší kousek ze čtvrtečního večera.
Jejich folklorně doomová melancholie mě doposud mezi zdmi obýváku naprosto míjela. A naživo mi pak u SSOGE zůstala čelist ještě dlouho doširoka otevřená. Evidentně jsem nebyl sám, z reakcí obecenstva jsem měl pocit, že většina lidstva přijela hlavně na SSOGE a že na Korpiklaani už moc slávy nezbude. Hluboké a působivé vystoupení, nádherně si pohrávající se smutkem, který SSOGE umí stoprocentně prožít a to, co mi v pokojovém klidu přišlo rozvláčné a nevýrazné, dostalo nečekaně mohutné rozměry. A tenhle dosah jsem definitivně docenil úplně po skončení koncertu, kdy (jak jsem se předem kroutil nad touto kombinací…) spojení posmutnělosti SSOGE a následné rozjařenosti Korpiklaani, tvořící naprostý protipól, se slilo do jednoho velkého emočního koláče. Hravé, barevné a citlivé vystoupení, nabité skrytou energií, která naplno vybuchla při hymně „Slava“, kdy „Žluťák“ bouřil a Hanka Hajdová si s davem s přehledem pohrávala. Silenti splnili i „poslední“ přání davu, závěrečná skladba nemohlo být nic jiného, než od začátku vyžadované „I Would Dance“. Samozřejmě, že rozdivočení fandové si vymohli přídavek i po „Sajlentech“. Dav byl dokonale nažhaven (v duchu jsem si říkal, jestli ne přežhavený… :-) ). SSOGE pro mě osobně byli největším překvapením, super představení, bez velkých efektů, přirozené a o to víc působivé!
Set list: Look, ?, Tváří v tvář, Together, Slava, I Would Dance, Kashmir
Kolonka největšího překvapení patřila SSOGE z toho prostého důvodu, že od Korpiklaani jsem divočinu očekával. Jsa nefanouškem festivalů, měl jsem tu čest s Korpiklaani naživo poprvé a finští lesní mužíci mé očekávání mohutně překonali. Že nastávají mimořádně bouřlivé chvíle bylo jasné už ve chvíli, kdy se kapela přesunula přes pódium do zákulisí, od té chvíle nebyl dav pod pódiem k utišení. A co teprve když se kluci začali postupně objevovat na pódiu! Netroufám si odhadnout, kolik lidiček se v tu chvíli ve „Žluťáku“ nacházelo a co za mumraj se dělo, ale podle toho, jak jsem byl nepravidelně, leč o to systematičtěji zalisováván do pódia, se skotačilo o život. Kotel vřel a vibroval, koho pohltil na začátku, ten do konce už nemohl ven (moje naivní představa, že udělám pár fotek z různých pozic, vzala strašně rychle za své).
Jak mě fascinuje muzika Korpiklaani, tak mě fascinovala i pódiová „show“ kapely. Je úžasné, jak je tahle parta poskládaná. Od nespoutaného živla, přirozeného frontmana, zpěváka a kytaristy Jonneho, který intenzivně komunikuje s fanoušky a s věčným lišáckým úsměvem a svítícíma očkama divočí po celé ploše (docela by mě zajímalo, jak fanoušci ve vzdálenějších řadách vnímali úvodní Jonneho křepčení, kdy se mu na botu přilepil playlist, zda jako tanec či jako technickou první pomoc, rozdíl proti jeho pozdějším kreacím byl nepatrný :-) ), v čemž mu vydatně sekunduje kytarista Cane. Naprostý kontrast představuje „lidový umělec“ a pohodář Hittavainen a především harmonikář Juho, který za celý koncert nezměnil výraz obličeje, tváří se naprosto neutrálně, nenápadně si pohrává se svým nástrojem, jak kdyby se ho samotný koncert ani netýkal a to se nezmění, ani když fanatičtí fanoušci burácí při jeho častuškovém sóle. V případě Korpiklaani nelze mluvit o nějakém gradování koncertu, protože magické a živočišné opojení započalo s úvodním „Journey Man“ a pokračovalo do samotného závěru. Překvapilo mě zařazení skladeb ještě z dob Shaman, neb pro instrumentální hrátky mají Korpiklaani i ve vlastní tvorbě dost vhodných sypaček. Finále v podobě „Beer, Beer“ a přídavkové „Let´s Drink“ by zřejmě neočekával jen největší neználek, možná překvapení v podobě definitivně závěrečné shamanské halekačky „Ii lea voibmi“ ukázalo, že ať už by kluci střihli cokoliv, nadšení přihlížejících by stejně jen rostlo. Geniální koncert, geniální kapela a naprostá extáze!
Jarkko slíbil, že příští rok jsou Korpiklaani znovu u nás. Není nad čím váhat, kdo si letos tuhle divokou a strhující podívanou nechal ujít, ať neváhá.
Set list: Journey Man, Korpiklaani, Cottages And Saunas, Tervaskanto, Palovana, Tulikokko, Orbina, Pellonpekko, Veriset äpärät, Happy Little Boozer, Juokse Sinnä humma, Wooden Pints, Hunting Song, Beer Beer, Let´s Drink, Ii lea voibmi
Zaslechl jsem hlasy, že bylo moc předkapel a jejich složení bylo trochu roztříštěné. Hm, řekl bych, že k sobě všechny spolky spolehlivě sedly a vezmeme-li v úvahu, že celá smršť se od začátku do konce přehnala během zhruba čtyř a půl hodiny, viděl bych to jako organizátorsky dokonale zmáknutou akci. Ke štěstí nepotřebuju festivaly, stačí mi takhle intenzivní akce. A z čtvrtečního večera ve Žluťáku jsem totálně nadšen!!!
|
