Symbolicky právě v době, kdy počasí přineslo první mrazivá rána a svěží vzduch tak začal po mnoha měsícíh opět dráždit plicní sklípky, přišla chvíle, kdy naši republiku poprvé v kariéře navštívili větrem severákem ošlehaní Amíci Iced Earth. Za doprovodu thrashových zasloužilců Annihilator a šílených, ironických, pompézních folkáčů Turisas…
Takové bláboly jsem psal, roztřásán nedočkavostí, v šalině cestou do vynikajícího brněnského klubu Fléda… Pak ale začalo peklo.
Magoři Turisas přiskákali na pódium před dokonale zaplněný (a přitom nemalý) sál jak jinak než s červeno-černým (mimochodem, vynikající kombinace) paintem na xichtech a ověšeni nejrůznějšími kusy číchsi kožešin. S patřičně teatrálním nasazením se pustili do svých rozmáchlých kusanců. Skočné folkoshové melodie, kam se podíváš (akordeon a housle – vynikající kombinace podruhé), zasazené do ostrého tempa a aranžemi vycpané daleko za okraj a s chytlavostí rozlitého benzínu mě rozeskákaly až někam za hranice euforie. Tito maníci, to je prostě parádní Zábava řinoucí se z kvalitní muziky jak z rozseklé aorty. Zůstal jsem s otevřenou hubou stát (rozuměj pařil jsem jak po zásahu vysokým napětím) když při epochální skákačce “One More” (mé malé splněné přání) přenesli do živého vystoupení přesně tu atmosféru, gradaci a feeling, které jsem jim z alba tak žral. Stejně nezřízeně jsem sebou házel v davu i po tomto dialogu (volně interpretováno):
Turisas: “Have you come for fucking heavy metal?”
Mob: “YEAAAAAHHHHHHH!!!!”
Turisas: “So are you ready for Heavy Metal?!?!?!”
Mob: “YYYEEEEAAAAAAAHHHHHH!!!!”
Turisas: “Well, that’s really bad. Cause now there’s time for disco!”
Mob: “???”
Zasvěcení již věděli, že se chystá šílená coververze slavné diskárny Rasputin od Boney M. Je fascinující, že stačí vzít slaboduchou píseň, naboostovat její tempo, hodit ji do tvrdých kytarových aranží a refrén provést ve stylu vikingského chorálu, aby vznikla totální energetická prda. To skoro vyzývá k hlubšímu zamyšlení. Člověk to sice musí brát s notnou (ale vážně notnou) dávkou nadsázky, ale je to, kulantně řečeno, hudební prdel.
Rozjezd za všechny prachy, to tedy. Jenže to jsme se teprve zahřívali. Ha! Kdo by čekal, že postarší rockeři z Annihilator budou uměřeněnou kapelou, byl by idiot. Na to, kdo jsou, to v malém (no…) českém klubíku rozjeli naprosto naplno. Dali vůkol jasnou lekci z toho, co je to hudební nasazení. Člověk ani nestíhal měnit “taneční” kreace v tempu, jakým střídali jeden prvotřídní riff za druhým (dokonce mi v jednu chvíli pod zákeřným úderem Watersova sóla ulítly brýle). Krystalicky čistý zvuk (neslýchaný), který dal vyniknout světové extratřídě tvrdé kytarové hry, vytvořil ovzduší s takovým napětím, že stačilo dýchnout na strunu, aby se alespoň část davu parádně rozběsnila. Velesympatický Waters s naprostým přehledem a očividným požitkem předváděl, co se za ta léta v branži s thrashovou kytarou naučil a pot se z něj lil téměř v proudech. Dokonce si sám nadšeně odhulákal pár songů. Ale co Waters, všichni členové si koncert užívali a pod energií, se kterou mávali svými nástroji, div nepraskaly struny a blány se netrhaly. Bylo dusno, vedro, hlasito a vražedným drivem odpíchnutá pařba byla k nezastavení. Tedy alespoň do doby, než tomuhle rachotu vypršel poměrně krátký čas. Uf. Po tomhle si rychle nedat pivo, tak na místě zhebnu na dehydrataci. Kristovy rány, a to jsem se na tu kapelu šel podívat jen ze zvědavosti…
A na závěr něco tak trochu jiného. Iced Earth plují na svém ledovci už v o něco více komplikovanějších, těžších hudebních vodách. Mě to nezaskočilo, já (teď už fakt) věděl, do čeho jdu. Ale zvukař to zřejmě moc nevystihnul. Začátek byl pěkně utopený, Ripper nebyl skoro slyšet a bicí málem rvaly uši, aniž by to mělo nějaký pozitivní efekt. Kapela navíc vypadala, že se po vitálních Annihilator trochu stydí pořádně to na pódiu rozjet (Jon se chvílemi tvářil jak boží nadělení). Už to vypadalo na blamáž, ale naštěstí se vše během prvních songů alespoň zvukově jakž takž sladilo. Když chtěl člověk vychutnávat uměleckou složku koncertu, musel sice pořád kytarové hrátky dost soustředěně vyzobávat, ale šlo to. Když se mi ale zachtělo prostě si jen zapařit do ostrých rytmů, k čemuž Iced Earth dávali volbou materiálu nemálo pobídek, nic mi nebránilo vychutnat si hutnost jejich hudby.
Co se týče vystupování Tima Owense. No, nepůsobil na mě moc pozitivně a místy vymýšlel dost rozpačité kreace. Navíc mi u jeho hlasu, i když ho umí šroubovat do obdivuhodných výšin, jednoduše chybí to charisma Matta Barlowa, které obdivuji u klasických desek kapely a které jejich hudbu posouvalo na žebříčku atmosféry o něco výš. Iced Earth jako headlineři odehráli pěknou řádku songů napříč svojí historií a i když jsem byl chvílemi ze všeho toho křepčení notně unavený, užil jsem si ho a nemůžu jej označit za špatný. Schaffer sice působil dost staticky, ale riffy sekal parádně a navíc mi dopřál i moji oblíbenou, skvěle vystavěnou skladbu "Dracula", za což mu patří dík.
Co dodat? Akce to byla špičková, kdo ji neviděl, prohloupil.
|
