Důvodů k tomu, aby se Tublatanka dostala tak rychle nahoru, bylo hned několik. Byla to hodně chytlavá muzika, bylo to texty, se kterými se člověk mohl velice snadno ztotožnit, byla to výjimečnost, týkající se nejen image kapely, ale hlavně mladická jiskra a snadno identifikovatelný rukopis. Na tom, že za (nepříliš dlouhé) nejsilnější období života Tublatanky bývá považována éra odstartovaná albem „Skúsime to cez vesmír“, která začala pohasínat s albem „Nebo – Peklo – Raj“ měla zásluhu jednak ideální kombinace výše uvedených faktorů, a jednak i (nutno přiznat) doba, ve které Tublatanka vyletěla vzhůru. A tohle tvrdím z jednoho prostého důvodu. Srovnejte tvorbu Maťa Ďurindy z dávných časů s jeho současným potenciálem a zjistíte, že tenhle chlapík téměř nic neztratil na svojí schopnosti tvořit povedené písně. Jen jakoby chyběl důvod k rebelii a s tím v Maťovi i zhasla vášeň pro kousavou muziku. A v dnešní době, která oceňuje častěji laciná pozlátka a nakašírované efekty než usilovnou dřinu s jasnou myšlenkou, je těžké přesvědčit sice s upřímně míněnou, pracně vydřenou, ale přece jen sterilní náladou.
Nicméně, píše se rok 1986, ještě stále doznívá nadšení z prvního alba Tublatanky a v éteru už se prohání ostrá píseň „Skúsime to cez vesmír“. To, jakým způsobem se zlepšily podmínky, ve kterých Tublatanka stvořila své druhé album, je slyšitelné hned na první poslech i ze sousedního pokoje a tyto daly jasně vyniknout muzikantským schopnostem jednotlivých členů. Teorie o neulejvání se, díky které Tublatanka fungovala jen ve třech lidech, zabrala stoprocentně a moment, který mě dodnes hladí na albu „Skúsime to cez vesmír“ po duši, je basa Paľa Horvátha, která už tak dostatečně vyvedeným Ďurindovým melodiím dodává svěží náboj. A ten černý vzadu, tedy Ďuro Černý za bicími, odvádí stále svojí nenápadnou práci, která právě díky střízlivosti a nenáročnosti aranží působí velice precizně. A tak paradoxně lze na „Skúsime to cez vesmír“ vychutnávat nikoliv vychytanou dokonalost, které může být současná Tublatanka stále ještě schopná, ale hlavně syrovou, neopracovanou spontánnost a živelné nadšení, které dnešní Tublatanka na desky nějak nemůže dostat.
Čím začít chválu kolekce, na které nenajdete slabší kousek? Titulní odvážnou speedovkou „Skúsime to cez vesmír“? Afektovaný Ďurindův zpěv sedí do řezavé nálady skladby naprosto dokonale, Tublatanka parádně navázala na to, co naznačila ve skladbě „Zajtra“ z minulé desky a schválně si najděte cestu na stránky skupiny a porovnejte oficiálně zveřejněný text. Kdopak nám to asi zasáhl? Že by rebelie bylo v době nahrávání přece jen trochu moc? Osobně bych se přimlouval aby chválu zahájila závěrečná skladba, jejíž původní název si s cenzurou také nedokázal poradit a tak vzniknul poněkud poetičtější „Tuláčik s dobrou povesťou“. Vyvrcholení celé desky jako hrom, s přitažlivým kytarovým motivem v úvodu, nenáročnou basou plnou napětí a Maťovým recitačním zpěvem, který vás šponuje až do naprosté extáze ve výkřiku „Judáš!!!“
Nebo snad poetická „Dnes“? Kontrast jemné tváře kapely, s pohodovým rockovým muzikantstvím a závěrečným kalupem dělá z téhle pecky jednu z nejbarevnějších melodií, pod které se Tublatanka podepsala. Či snad mrazivě krutá balada „Dotyk rúžom na pohár“? Znovu vyzývavá basa, dráždivé sólo, Paľovy famózně ukňourané vokály a Maťův depresivní zpěv, podtrhující temnou náladu skladby, velice působivé. Případně nekompromisní „Neváham…“? Další teenagerovská naštvaná hymna, nenáročná a o to víc chytlavá. A nebo neopomenutelný „Šlabikár II“? V tomto případě možná neplatí tvrzení, že zrovna tady je třeba hledat vrchol desky, ale jako k lekci z vývoje kapely nelze mít k téhle slabikářové kapitole jedinou námitku. A zbytek alba? Možná ne až tak výrazný, ale rozhodně ve všech směrech doplňující žádané chutě lahodného menu.
Deska, na kterou přísahám i dnes. Deska, o které jsem si myslel, že jí Tublatanka už překonat nemůže.
|
