Jako byste po letech potkali přítele, se kterým vás v častých nepravidelných intervalech tahali kantoři za ucho do ředitelny k řešení vašich přestupků proti bontonu. A jen s úžasem zíráte, že je z něj najednou důstojný elegán s noblesním chováním, oprávněně sebevědomým výrazem, jehož autorita zaplňuje místnost do poslední škvíry v podlaze, jeho přirozenému šarmu podléhá celá společnost a jehož charismatu bezděky podlehnete i vy. Rázem si připadáte takhle maličcí a naprosto nechápete, kde se to v tomhle výtržníkovi vzalo. Ale stačí, když po všech oficialitách zalezete do nejtemnějšího kouta místní putyky a po chvíli je vám jasné, že i když je v jeho vráskách ukrytá kupa bolesti, jeho nespoutatelná chuť žít působí velice svěžím dojmem. A být po ruce kantoři a ředitel, tak nad ránem budete mít boltce zase o něco plandavější…, jo, jak vidno, i dospět lze se ctí, bez ztráty klukovských ideálů.
Přesně takový pocit mám z nového alba finských Sonata Arctica. Jejich „Unia“ je pro mě obrovským překvapením. To, na čem jsem si u téhle bandy zakládal, tedy razantní a melodická rychlost, je pryč, přesto si fiňáci zachovali svůj nezaměnitelný ksicht. To, co mi dosud v podání Sonaty nikdy nešlo pod nos, tedy jakési progresivní náznaky a snaha o přemýšlivou muziku a nenápadnou monumentálnost, nabobtnalo do obřích rozměrů a výsledkem je působivé album, do kterého nelze proniknout najednou, které svoje kouzlo odkrývá postupně a jehož záplava tajných dveří se zdá nevyčerpatelná. Mrazivě složitá atmosféra, fungující v jednotlivých kouscích kolekce, mohutnící v jednolitém celku. Moderní power metal, čerpající z pompéznosti symfonií, střízlivějící při syrových heavy zásecích, tesknící v křehce něžných dotecích, inspirující se vážnou hudbou, natřískaný záplavou emocí, nepopírající dosavadní kroky Sonaty Arcticy a přitom suverénně směřující do dosud neprobádaných vod.
Až by se chtělo říct, že Sonata Arctica očekává konec světa. Na album nahrnuli takové množství nápadů, že by s ním někteří vydrželi desetiletí. Časté střídání nálad vyžaduje neustálou pozornost, ale působí velice kompaktně a přesvědčivě. Desku zaplavili nespoutaným výronem pocitů, jako kdyby si potřebovali se světem vyříkat všechny své stesky, smutky, vzteky, strachy, křivdy i špetky radosti. Když začnou být smutní, rozesmutní i vás, když jsou vzteklí, jde z nich strach, když začnou být rozverní (i když podobné momenty na „Unii“ zrovna nevládnou), cosi vás zahřeje na duši. Stoprocentně uvěřitelná deska.
Základem, na kterém Sonata Arctica vystavěla svůj epos, jsou vzdušné, téměř všudypřítomné barevné klávesy, variabilní a nečekaně přizpůsobivý vokál Tonyho Kakka, síla působivě vytvarovaných doprovodných vokálů, záplava všemožných „nepodstatných“ zvuků, spolupodílejících se na vytváření atmosféry. A hlavně odvaha, se kterou Sonata Arctica zabrousí od teatrálních hravých póz („My Dream´s But A Drop Of Fuel For A Nightmare“ či „Fly With The Black Swan“), k popově laděným popěvkům (Paid In Full“), jímavě křehkým náladám („Under Your Tree“, „The Worlds Forgotten, The Words Forbidden“, „Good Enough Is Good Enough“) až k devastujícím agresivním palbám („The Harvest“), které vás nemilosrdně smetou z povrchu zemského. A přitom všem nezapomínají na tradice, vyplývající ze zvuku jména Sonata Arctica. Jen v jiných intencích, na které jsme byli zvyklí.
Nevěřím, že se najde mnoho těch, kteří při prvním poslechu zajásají nad dosahem tohoto díla. Ale když si dáte práci s oddělováním kupy jemných slupek a proniknete k chutné dužině, garantuju vám, že na vás plně zapůsobí velice podmanivé kouzlo.
|
