Už několikrát jsem se v rámci retro recenzí vypořádával s albem, které mě v době svého vzniku nijak zvlášť neoslovilo a po letech odstupu jsem na něm nečekaně objevil zajímavé věci. Do téhle kategorie by se dalo zařadit i čtvrté album Tublatanky „Nebo-peklo-raj“. Pravda, postávalo by spíš u dveří, než že by se hrnulo do středu místnosti. Ostatně, po albu „Žeravé znamenie osudu“ nebylo snadné smysluplně navázat. Po letech říkám, že album není tak slabé, jak na mě působilo v době svého vzniku, ale že na jedné straně snaha pokračovat v linii vybudované předchozími alby a na druhé straně pokus přece jen se vymanit ze zaběhnutých kolejí kýžený efekt nepřinesl. Jednak se Tublatanka začíná opakovat, jednak experimenty vyznívají docela podivně a jednak podíl „obyčejných“ písní v poměru k přesvědčivým hitovkám silně narůstá.
Příčiny? Těžko soudit nakolik Tublatance prospěl přestup k českému Supraphonu. Nemůžu se zbavit dojmu, že agresivní zvuk, který chalani vytavili v Opusu, byl v české kovárně značně otupen a podstatnou měrou tak přispěl k zevšednění kapely. Dalším a velice podstatným okamžikem je autorský podíl Paľa Horvátha. Poprvé se v bookletu objevuje jako autor hudby, a to hned ve čtyřech případech a jednu věc si i sám otextoval. No a pokud mluvím o obyčejnosti, mohu do tohoto pytle hodit veškeré Horváthovy příspěvky. Ne snad, že by Paľo plodil jalové věci, jen jim neslušel tublatankovský kabát. A bylo by asi hodně zajímavé, kdyby písně z jeho dílny vyšly čistě v rámci osobního projektu. Spojení se jménem Tublatanka nezafungovalo tak, jak zřejmě bylo v plánu. A pokud jsem vychvaloval Paľův zpěv na albu předchozím, tak na „Nebo-peklo-raj“ se potvrdilo, že forma Tublatanky stojí na nápadech a rozpoložení Maťa Ďurindy a Paľo ve svých kompozicích zní, pokud ne rovnou utrápeně, tak alespoň nemastně.
Album má dva pevné pilíře, které zároveň tvoří dva protipóly desky. Velice citlivé vyznání v tradičně tublatankovsky jímavé baladě „Matka“, kde oba dva Martinové (Ďurinda i Sarvaš) ze sebe vymačkali neuvěřitelné množství emocí. Vezmete-li v úvahu, že podobně laděné baladotvorné nálady piloval Maťo Ďurinda doposud na každém albu, bylo jen otázkou, kam až se dá ještě zajít. Díky textu, který, předpokládám, bude dříve či později velice blízký většině z nás, i díky procítěnému zpěvu Ďurindy došla touto skladbou Tublatanka na absolutní vrchol své baladické cesty. A „Matka“ se mimochodem stala čtvrtou nejúspěšnější skladbou ve slovenské anketě o hit století. Na straně druhé stojí singlová tutovka „Démon pomsty“. Přesně to je melodie, která se od Tublatanky očekávala. A (v tomto případě snad i bohužel???) Maťo nezklamal. Možná z logiky věci se nedalo postupovat jinak. Chtěla-li Tublatanka znít alespoň trochu progresivně a jinak, musela příznivcům připomenout, odkud vychází. A tak se po osudově podaném projevu Andreje Hryce rozezní melodie, která svojí náladou dokonale zapadá do koncepce „Žhavého znamení…“. A to tak důkladně, že se jen s obrovskou námahou zbavíte dojmu, že tohle už tu někdy bylo (nejen v rámci Tublatanky). Samozřejmě, že funguje naprosto dokonale, ale poněkud to zavání psaním na objednávku.
Kontrast skladeb z pera Maťa Ďurindy, postavený na tradičně chytlavých refrénech a nezvykle nesjízdných slokách zní barevně a zajímavě (hm, pravda, až po letech) u „Smrť a sláva“, titulní „Nebo-peklo-raj“ a především u další učebnicové lekce „Šlabikár IV.“ Co však Maťo neukočíroval, to je totální výlet k obloze v titulu „Emigrantská pieseň“, kde násilným využitím nepříjemně vysokého zpěvu naprosto zazdil veškerou experimentální náladu. Paľovi Horváhovi se prakticky to samé podařilo hned v následující „Ilúzii“.
Album „Nebo-peklo-raj“ nenasměrovalo kapelu ani k jedné z met, uvedených v titulu. Zůstalo tak někde na půlce cesty. Ještě stále si zachovalo rockovou dravost a silné melodie, ale při běhu do kopce začal Tublatance docházet dech. Jakoby scházel důvod, kvůli kterému by si kapela měla brousit zuby.
|
