Nemusí pršet, stačí když kape...? Takhle nějak by se dal parafrázovat můj dosavadní vztah k brněnské kapele IRONCROSS. S jejich tvorbou jsem dosud měl co do činění rychlostí dvě studiové skladby za rok, mé samotné seznámení s kapelou bylo poměrně kuriózní, když recenze prvního (neoficiálního) dema vznikla na základě žádosti jedné z fanynek kapely a specifické bylo vlastně i setkání se zpěvákem kapely Petrem “Kraťákem“ Kratochvílem, kdy nezávislý pozorovatel by (vzhledem k tomu, v jakém prostředí rozhovor probíhal) jen těžko odhadl, že tématem našeho hovoru může být zrovna heavy metal.
Protože na nedávno vydaném EP “Forgotten Battles” se nachází hodně zajímavý, bitvami načichlý příděl ryzí heavy klasiky, využil jsem příležitosti k tomu, aby začalo kapat přece jen trochu důkladněji. A jak vyplývá z Petrových následujících slov, mohli bychom se dočkat i toho, že z mraku IRONCROSS silně zaprší.
Petře, kam až sahá historie Ironcross a co považuješ za nejvýznamnější momenty v dějinách kapely?
Já už si to pomalu ani nepamatuju, ale jestli si dobře vzpomínám, tak v roce 2002 vznikl ten prvotní nápad, že se dáme dohromady. Složení je klasický, dvě kytary, bicí, basa, zpěv, hrajeme v pěti lidech, jako většina metalových spolků. Nápad dát tuhle partu dohromady vznikl v hlavě našeho doprovodného kytaristy Jirky Randuly, který je možná mezi muzikanty známější pod přezdívkou Rolf. On je také autorem většiny muziky, podílí se na každé skladbě. A do značné míry z jeho hlavy vzešla i idea o směřování našich textů a image kapely. Rolf před pěti lety nakontaktoval své staré známé, tedy nás, a tak postavil zdravé jádro kapely. Složení, ve kterém jsme se tehdy sešli, je, až na jednu změnu, stejné do dneška. Odešel nám sólový kytarista, ale nebylo to kvůli nějakým osobním neshodám, jsme stále kámoši a rozumíme si. Jinak všichni členové kapely už za sebou nějaké ty zkušenosti s hraním někde jinde měli, což se ale s ohledem na náš požehnaný věk – všem už nám je přes třicet a našemu bubeníkovi i o něco víc - asi celkem dalo očekávat. Nejsme a nebyli jsme tedy už v té pozici, že bychom se potkali někde na střední a řekli si, že založíme kapelu. Spíš to bylo takové období, kdy nikdo z nás nějakou dobu zrovna nikde nehrál a tak nám ten Jirkův nápad přišel vhod, protože ačkoliv je s muzikou spojená spousta problémů, tak platí, že jak k ní člověk jednou přičichne, tak bez ní prostě delší dobu nevydrží.
Zmiňoval jsi, že za sebou všichni už máte nějakou zkušenost, je nějaký z vašich projektů takový, aby si jej rád zmínil konkrétně?
Jak já, tak Rolf jsme působili v jednom Iron Maiden Revivalu, i když ne zároveň. Předtím měl Jura mimo jiné kapelu Scharnhorst, já zase soubor s názvem Defender, ale ty oba působily hlavně na Brněnsku. Zajímavější je náš bubeník, Zdeněk Bádr, který ještě hrával za bolševika, ale teď, kdybys mě zabil, tak si nevzpomenu, s kým vším, zmínit bych mohl kapelu Dantes.
Jméno Rolf mi je známé v souvislosti s kapelou Amortez. Předpokládám, že Jirka se věnuje muzice i mimo vaší kapelu?
Přesně tak, pro Rolfa je muzika to, čím si vydělává na živobytí, jednak funguje jako studiový producent a podílel se kromě Amortez i na obou albech Rootovského projektu Equirhodont nebo na debutu Gate Crasher, kteří letos předskakovali v Ostravě Iron Maiden. Dále se věnuje i hudební publicistice, zejména ve vztahu k recenzování hudebních nástrojů. A jeho hlavní parketou je ozvučení různých hudebních akcí, provozuje zvukařskou firmu, což je pro kapelu trochu dvojsečná zbraň – je to přínos z hlediska zkušeností s touto problematikou, na druhou stranu se nám tak občas docela komplikuje život, protože máme někde hrát a Rolf ve stejný termín zvučí, akce se překrývají a on samozřejmě nemůže být na dvou místech zároveň.
Ostatní členové kapely se věnují muzice jen čistě s Ironcross?
Já se muzice věnuji jen s Ironcross, u našeho bubeníka je to taky jediné angažmá, tedy pokud nám něco nezatajil a Rolf je na tom obdobně. Snad největším počtem kapel prošel náš baskytarista Petr „Sid“ Kučera, po Brně hrál snad s každým, mimo jiné i v nějakých punkových partičkách, momentálně má myslím nějaký projekt Ramones Revival. No a sólový kytarista Tomáš Kratochvíl, předem upozorňuju, že je to jen náhodná shoda jmen, příbuzní nejsme, ten mimo Ironcoss má ještě jedno angažmá, hraje s kapelou Velvet, ale to je něco, co je na míle vzdálené naší tvorbě.
Předpokládám, že jméno kapely silně souvisí s vaším textovým zaměřením, už jste si do začátku udělili medaili?
Samozřejmě, medaili už jsme si udělili, ale byli jsme skromní, řekli jsme si, že až dosáhneme nějaké mety, kterou jsme si zatím neurčili, budeme se jmenovat Rytířský kříž (smích), ne ne, dělám si srandu. Samozřejmě, je to Nomen Omen, jestliže stavíme naší tvorbu a celou image kapely na nějaké myšlence, tak se vším všudy, i s názvem.
V souvislosti s image kapely mě napadá, jestli nějakým způsobem přizpůsobujete válečným tématům scénu, projevuje se vaše zaměření na koncertech i vizuálně nebo je to jen záležitost muziky?
Občas ano, už padlo víc návrhů, třeba že bychom celou kapelu navlékli do maskáčů nebo že bychom přivezli na pódium tank. A jen pro zajímavost, Rolf s naším bývalým sólovým kytaristou jakožto členové klubu příznivců vojenské historie jedním tankem skutečně disponují, takže kdo ví, co nastane, až budeme hrát na dostatečně velkém pódiu.
Takže varianta, že by se vám na pódiu tank někdy mohl objevit vážně existuje?
Samozřejmě! (smích). Ale vážně, já bych rozhodně nebyl proti, vždycky se mi líbily kapely, které svou tvorbu na koncertech prezentovaly i jako divadlo. Současné koncertní podmínky nás bohužel tak trochu omezují, takže si zatím nechám zajít chuť, ale jednou třeba...
Do určité míry ovšem image samozřejmě přizpůsobujeme, nejčastější věc, ke které na koncertech dochází, je to, že v průběhu skladby „General Frost“ přichází na pódium náš maskot Helmut povyprávět pár historek z vojny, z východní fronty. Když se podíváš na naše stránky, tak na některých fotkách z koncertu ho určitě najdeš.
Otázka, která s kapelou příliš nesouvisí. Když máte tak blízko k válečné a vojenské tématice, byl´s na vojně?
Tady musím zahanbeně přiznat, že ne a nejsem sám.
Takže tě to nemohlo nějak poznamenat, a kluci v kapele nemají z tohohle tématu nějaký komplex?
V kapele máme zasloužilého tankistu, což je náš bubeník, který za bolševika vojnu absolvoval a v té době měl snad dobývat Rakousko (smích) takže Zdenda občas má takové pichlavé poznámky, ale naší filozofii nakonec akceptoval.
Pojďme k vaší tvorbě. Předběhnu dobu a začnu od konce, podařilo se vám sehnat vydavatele pro cédéčko?
Zatím je to pořád ve fázi jednání, oslovili jsme několik labelů, neprozradím žádné tajemství když řeknu, že jsme se spíš orientovali na západ od našich hranic, přece jenom naše muzika není klasický mainstream a mělo-li by se to někde chytnout, tak musíme uvažovat celkově, neomezovat se jen na náš trh. Zatím z té první vlny žádné konkrétní ujednání nemáme, ale samozřejmě pracujeme na tom dál.
Vzhledem k tomu, že ne všichni vaši muziku měli možnost slyšet, popiš, co hrajete a co bys z Vašeho EP, které máte k dispozici na vašich stránkách, vypíchl jako nejpovedenější věc.
Budu mluvit za sebe, kdyby tady seděl kdokoliv z kapely, tak by to bylo co člověk, to názor. EP jsme nazvali „Forgotten Battles“, obsahuje čtyři skladby, z nichž každá je tematicky zaměřená na nějakou konkrétní bitvu, konflikt či jinou válečnou událost. Mým osobním favoritem je song „The Brave“, ale jak jsem už říkal, je to čistě můj osobní typ. Jinak máme materiál natočený pro kompletní desku, takže si v záloze zatím necháváme další čtyři nebo pět věcí. Na našich stránkách se kromě textů dají dohledat i historická fakta, která se ke každé skladbě vážou. Co se týká stylu, já nerad škatulkuju. Už jen proto, že když se zeptám pěti lidí, co je to heavy metal, tak mi každý z těch pěti dá jinou odpověď a představí si něco jiného. My o naší muzice mluvíme tak napůl vážně jako o military metalu, někdy jí s nadsázkou říkáme pochodový rock. Kdybych to měl nějak popsat, tak je to hardrocková, metalová muzika, postavená na moderních rytmických prvcích s častým užití triol, tvrdé kytaře, do toho melodická zpěvová linka podpořená sbory a texty zaměřené na válečnou tématiku. Ale spíš bych doporučil každému, ať si to poslechne a udělá si názor sám.
V mailové debatě jsme se společně bavili o vašich inspiracích a zdrojích, takže z čeho si berete inspiraci?
Ono toho bude asi strašně moc. Samozřejmě je tam klasika, Iron Maiden, Judas Priest, Accept, Manowar, WASP, KISS a spousta jiných klasických metalových a hardrockových kapel, na druhou stranu i modernější vlivy, každý do toho vnese něco jiného. U mě osobně je to spíš ta metalová a hardrocková klasika, v tom už se asi nikdy nezměním a díky tomu, že dělám většinu zpěvových linek, tak se to asi v naší hudbě odráží. Na druhou stranu kluci kolikrát přinesou na zkoušku riffy, které znějí bez nadsázky jako Sepultura nebo Soulfly, tak je musím trochu umravňovat nebo to zkombinovat a k tomu tvrdýmu, někdy až nemelodickýmu riffu vymyslet melodický zpěv – něco podobného svého času dělal třeba Dickinson na „Chemical Wedding“, jen tak mimochodem podle mého názoru velice povedená deska, takže těch vzorů je víc. Hodně toho jde od Rolfa, který navzdory tomu, že klasický hevík hodně poslouchal, tak to dnes skoro zapírá a obtěžuje nás a zejména mně riffy ve stylu Korn, Soulfly nebo jiných podezřelých spolků, tomu já se zase zuřivě bráním a tak nám z tohoto leckdy dost rozdílného směřování vzniká to, co hrajeme.
Nemůžu nezmínit moment, kdy jsme se maličko nemohli shodnout na tom, z čeho vycházíte, kdy ty jsi nesouhlasil s přirovnáním k Hammerfall. Takže co máš proti Hammerfall?
Já proti Hammerfall nemám vůbec nic. Popravdě řečeno, když jsem slyšel jejich první desku, tak jsem z ní byl nadšený, protože Hammerfall dokázal jako nová kapela prorazit s klasickou metalovou fošnou v době, kdy každý tvrdil, že heavy metal je mrtvej. A do toho kluci vydali „Glory To The Brave“ a byla to pecka, najednou bylo vidět, že to pořád jde. Mě se tahle deska líbila a líbí se mi doposud, stejně tak i jejich další dvě desky, hlavně „Renegade“, kterou hodnotím jako vrchol. Přiznám se, že další tvorba už mě tolik neoslovila a poslední desku jsem snad ani ještě neslyšel, ale to nic nemění na tom, že proti Hammerfall rozhodně nic nemám, spíš mi jde o to, že ať jsem hledal, jak jsem hledal, nedokázal jsem v jejich tvorbě najít podobnost s naší skladbou „Burning Stone“, na kterou jsi poukazoval v recenzi. Takže mě trochu zarazilo to přirovnání, ale tak to bylo na druhou stranu i u těch ostatních věcí; třeba ve spojitosti s “The Brave“ zmiňuješ paralelu s Grave Digger, tam se to celkem nabízí, protože zpracovávají stejné téma, ale hudebně bych to také tak jednoznačně neviděl, dokonce už jsem se setkal s názorem, že tahle skladba připomíná System Of A Down. To jsem jen vyvalil oči a příliš jsem to nechápal. Ono je to asi o tom, co kdo poslouchá, co se mu líbí a co se taky zákonitě musí odrazit v tom, co v muzice hledá a co do ní přináší. Já jsem rád, že si v naší hudbě každý dokáže najít něco svého a že v ní těch vlivů nachází víc. Bylo by špatný, kdyby někdo řekl třeba „jo, chlapi to je dobrý, ta vaše deska zní jako Iron Maiden“. To by asi bylo na čase se zamyslet a říct si pozor, někde je chyba. Jestliže od víc lidí slyším víc názorů a každému to připomíná něco jiného, tak si myslím, že to je v pořádku a ta muzika je naše. Protože co si budeme povídat, hudba je tady strašně dlouho a vymyslet něco úplně nového je dnes asi nemožné. Každý muzikant je něčím ovlivněný a to se prostě musí v jeho tvorbě odrazit a bylo to tak asi vždycky; troufnu si říct, že kdybych věděl, co se líbilo třeba Bachovi nebo Mozartovi, tak si tu inspiraci v jejich hudbě taky najdu.
Tady v Hradci je docela problém s návštěvností koncertů, vlastně obecně s heavy metalem. Jaká situace je v Brně, funguje tam metalová scéna?
V Brně metalová scéna, a když to vezmu šířeji, určitá rocková scéna je, ale s tou návštěvností je to všelijaké. Co taky čekat, když v republice máme teď asi jen jedinou rockovou kapelu, která vyprodá stadiony, a to je Kabát. Jestli to je dobře nebo špatně, o tom nehodlám polemizovat. V Brně existuje podhoubí mladších kapel se širokým záběrem, které fungují, ale že by měly zaručenou návštěvnost, to tedy určitě ne. Hodně často máš pocit, že na koncertech se sejdou hlavně kamarádi muzikantů a to je škoda, protože leckteré z těch kapel nejsou špatné. Spíš platí to, že nabídka klubů a různých diskoték a jiných obludností je veliká, lidi mají obrovský výběr a s ohledem na to, že tvrdý rock je proti mainstreamu stále spíš okrajová záležitost, tak se to samozřejmě na tom odrazí. Navíc tu chybí nějaký vysloveně kultovní podnik, kde by se fanoušci této muziky scházeli, když začínali třeba Maideni, měli svou hospodu, kam byli lidi naučení chodit, ať hrálo, co hrálo, a tam si ta kapela udělala jméno. V Praze je Hell’s Bells, tedy klub, který s určitou nadsázkou podobný status snad má nebo měl, v Brně mi něco podobného chybí, sem tam se výjimka najde, ale není to pravidlem. V hospodách, kde se rockeři schází ve většině případů ani nejsou podmínky pro hraní a na druhou stranu kluby občas zejí prázdnotou. Co je spolehlivě schopné lidi přitáhnout, tak to je vesměs jenom revival.
Bohužel.
Bohužel, co na to říct. Jenže ono to taky není jen černé nebo bílé. Já znám celou záležitost i z druhé strany, měl jsem možnost v revivalu hrát, je to zkušenost, které si cením a chápu proč si někdo zvolí tuto cestu. Ta volba totiž není nic moc – na jednu stranu mravenčí práce, snaha se prosadit se svojí tvorbou, spousta překážek, vidíš, že pořadatelé tě nemají zájem zvát, protože tě neznají, lidi tě neznají, protože tě nemají kde poznat, takže celá tvoje snaha a co si budeme povídat, i nějaká ta koruna jdou do kytek a je to velká sázka do loterie. Na druhou stranu revival má startovní pozici snazší, ta muzika je mezi lidmi známá, máš větší šance a při tom pořád můžeš hrát to, co tě baví. Dokážu pochopit, proč se hodně muzikantů vydá touhle cestou, protože je nebaví hrát svou tvorbu pro prázdný klub, zatímco revival měl na tom samém místě včera narváno. A lidi to chtějí, taková je bohužel doba. Ono je mnohem snazší, zajít si na revival, protože sázíš na jistotu, je to jednodušší, než hledat zajímavé mladé kapely a riskovat, že se ti jejich tvorba nakonec líbit nebude. A dokud po revivalech bude poptávka, budou tady (a nejen tady) hrát. Mně osobně při mém účinkování v takovém spolku nejvíc vadily dvě věci. Jednak to podle mě není nic jiného než chlubení se cizím peřím a hlavně - je sice pěkný stát na pódiu a mít pod sebou narvaný kulturák, kde se z tebe můžou stovky lidí zbláznit, ale kdyby na tom místě stál kdokoliv jinej, tak je to těm lidem úplně jedno. Z tohoto důvodu jsme se taky dali cestou vlastní muziky. Jsme ve věku, kdy každý z nás má práci, která nás živí a v hudební branži už jsme se trochu rozkoukali, víme jak ta realita vypadá a muziku děláme jako koníček. Samozřejmě byli bychom rádi, kdybychom to někam dotáhli, ale není to o tom, že by nás muzika musela živit. Obecně má pro nás větší cenu, když jeden člověk zatleská naší tvorbě, než kdyby nám tisíc lidí tleskalo jako revivalu.
Kdy to pro tebe bylo jednodušší, když jsi v muzice začínal anebo dneska, když už víš, do čeho jdeš?
Jak se to vezme. Když jsem začínal v osmnácti s první kapelou, byl pojem heavy metal v hudebních médiích pomalu neslušný, a redaktor, který by pochválil nějakou metalovou smečku, by si pomalu mohl hledat nový flek. Snažit se tehdy prosadit s tímhle druhem muziky byla sebevražda. Dnes se metal do jisté míry vrací, ale že by se něco změnilo pro mladou začínající kapelu, to nemůžu říct. Protože tak, jak se tahle muzika vrací, tak se taky objevuje spousta kapel, který ji hrajou, nabídka je obrovská a trh je do značné míry přesycený. Pro vydavatele a promotéry je to primárně byznys, což je celkem logické a šance prorazit je poměrně malá. Tohle všechno jsem ale tehdy nějak nevnímal nebo si to nepřipouštěl, viděl jsem to všechno jednodušeji a mnohdy strašně naivně, ale na druhou stranu jsem v sobě měl to zdravý nadšení a jistotu, kdy jsem věřil, že všechno zvládnu. Člověk nepěkně narazil, ale vždycky se oklepal a šel dál hlavou proti zdi i tam, kde by se na to později díky zkušenostem vykašlal. Dneska jsme zkušenější, otrkanější, ale to zapálení, který tam bylo kdysi, se těmi zkušenostmi trochu vytratí. Člověk už ví, že věci fungují jinak, než si ve své prvotní naivitě myslel, a to se samozřejmě projevit musí. Takže tu hlavní změnu vidím ve vnitřním přístupu, nikoli v okolí. Rozhodně tím nechci říct, že nás muzika nebaví, když jsme na pódiu, dáváme do toho všechno, jinak bychom se na to dávno vykašlali, ale ten přístup prostě je a musí být jiný.
Co pro tebe osobně Ironcross znamená?
Dělám muziku proto, že mám rock rád, je to pro mě prostor jak se volně vyjádřit. Ve svém profesním životě se třeba hodně často musím krotit, chovat se jinak, než jak je mi přirozené, protože reprezentuji firmu, v muzice to můžu ze sebe shodit, protože na pódiu jsem sám za sebe. A každý, kdo muziku dělá, tak musí být do určité míry exhibicionista, takže toto je možnost prezentovat lidem, to co dělám, co jsem spoluvytvořil a za čím si stojím. Asi bych měl také říct něco o životním stylu, ale to si dovolím vynechat, to už je prostě rozdíl v tom nazírání na věc, o životním poslání a stylu bych tu mluvil, kdyby mi bylo těch osmnáct.
Jak tenhle tvůj koníček bere rodina?
(smích) Zaplaťpámbu, manželce se taky líbí rocková muzika, děti zatím nemám, ale až budou, tak se jim taky bude líbit rocková muzika (smích). Samozřejmě manželka občas brblá, že přijdu z práce a místo abych si udělal čas na ní, tak jdu na zkoušku, ale v podstatě se jí líbí muzika kterou děláme a podporuje mě v tom.
Máš nějaká očekávání, čeho byste rádi dosáhli?
Jasně, že očekávání musí být, jinak bych to zabalil. Byl bych rád, kdyby se nám podařilo někam prorazit. Pod tímhle pojmem si nepředstavuju vyprodaný Donnington, i když by to bylo krásný (smích) , ale buďme realisti. V současné době bych byl rád, kdyby se podařilo vydat cédéčko a lidem se to líbilo, pak budu spokojený a začnu vymýšlet další cíle.
Díky textové vyhraněnosti mohou být Ironcross tematicky ohraničení, i přes to, že válečných konfliktů bylo, je a bude asi ještě spousta, takže témat je hodně. I tak, nemáš strach, že v této rovině může být vaše tvorba určitým způsobem limitovaná?
Já si to nemyslím, ta studnice, odkud se dá čerpat je nepřeberná. Navíc se o válku spolu s Rolfem poměrně intenzivně zajímáme, takže stále objevujeme nové a nové věci a tak i stále nová témata. Ať chceme nebo nechceme, válka je fenomén, který s tímhle světem hýbal, hýbe a ještě asi dlouho hýbat bude, bez ohledu na to, co si o tom myslíme a co chceme. Historického materiálu je podle mě určitě na více alb, než může kapela za svou existenci natočit, takže v tomhle směru se nebojím. Pokud myslíš určité zaškatulkování, je jasné, že to lidi budou vnímat jako škatulku, koneckonců to tak sami chceme. Myslím si, že je lepší, když kapela má svůj ksicht, nějakým způsobem se prezentuje a drží si svoji linii, než když každou chvíli předvádí něco jiného.
Ač toho naše armády moc nevyhrály, dojde někdy na naše dějiny?
Není to vyloučené. Pro svou první kapelu jsem měl v plánu skladbu, která se pracovně jmenovala „Iron And Golden King“, nakonec se mi ale nechtělo zpívat o českých dějinách anglicky. Do budoucna ovšem nic není vyloučeno.
Takže Ironcross zůstanou u angličtiny?
Určitě, jednak je to tím co jsem již zmiňoval dříve, že je nesmysl omezovat se pouze na hranice naší republiky a navíc zastávám názor, že angličtina je pro rock jazykem světovým a univerzálním. Proč Nightwish nezpívají finsky, proč Europe nezpívají švédsky, proč Helloween nebo Grave Digger nezpívají německy? Angličtina podle mne k rocku patří stejně jako elektrická kytara a stejně tak jako nezačnu hrát metal na cimbál, protože jsme z Čech nebo Moravy, nezačnu apriori jen proto psát texty v češtině. Co se týká zvukové stránky jazyka, tak mi angličtina připadá pro texty tohohle ražení prostě vhodnější. Je to můj subjektivní názor, ale s ohledem na to, že píšu všechny texty, tak u angličtiny zůstaneme.
Máš pravdu, že angličtina je vhodnější, ale použití třeba litevštiny u Obtest mi přijde velice zajímavé.
Je pravda, že jsem nedávno něco slyšel od finské skupiny Teräsbetoni, zpívají finsky, žánrově by se k nám hodili a zpracovávanými tématy tuplem. A díky tomu, jak je finština tvrdá, tak leckteré obraty působily velice zajímavě.
Abychom si rozuměli, já netvrdím, že nějaký jazyk je apriori nevhodný, pouze mě prostě k této muzice více sedí angličtina a shodujeme se na tom i v kapele. Dost možná mám v sobě vůči češtině v metalových textech i určitou získanou averzi, kolikrát člověk slýchával po různých koncertech a zábavách tolik naprosto příšerných českých textů, že se přes to prostě nedokáže přenést.
Jedna ze skladeb na EP mi hodně připomněla Accept.
Pokud mluvíš o „Supersonic Rock’n’Roll“, tak je jenom dobře, že ti Accept připomínala, protože tahle skladba je tak od počátku myšlená. Tenhle song jsme dali dohromady během pár zkoušek jako obrovskou srandu. Přišel myslím Jirka a dotáhl takový rock’n’rollový riff, začali jsme si s tím hrát a stavět z toho písničku a přitom jsme si říkali „hele to nezní špatně a co by s tím teď udělali Judas Priest nebo co by s tím teď udělali Accept“ a vysloveně jsme tu věc seskládali podle těch nejklasičtějších zažitých metalových postupů. Trošku jsme si z toho na jednu stranu dělali srandu ale zároveň je to takové naše uznání klasikům žánru, tribut těm výše zmíněným a podobným kapelám. Když jsem psal ten text, přemýšlel jsem nad tím, jaké klasické metalové klišé jsem ještě nepoužil, proto jsou tam taky samé slovní obraty jako „strong and proud“ a jiné podobné šílenosti. Měl jsem to napsaný během půl hodiny a opravdu jsem se velice bavil. Takže když teď říkáš, že ti to připomíná Accept, tak je vidět, že se nám náš záměr povedl a přesně tak to mělo být.
Co se týká koncertních aktivit Ironcross, jsou nějaké vyhlídky na to, že se objevíte v Čechách?
Samozřejmě. Bude-li někdo mít zájem, abychom pro něj zahráli, není pro nás problém přijet prakticky kamkoliv. Náš věk přináší i jisté výhody, kapela je plně motorizovaná, s dopravou nemáme problém a i kdybychom měli hrát tam, kam nevedou silnice, tak disponujeme terénním mikrobusem, se kterým by se tam dalo dojet (smích). V současné době nemáme bohužel nic naplánováno, ale určitě se hraní nebráníme. Je to samozřejmě všechno o domluvě a možnostech, protože přejet půl republiky a hrát pro prázdnej klub, jen abychom si udělali čárku za účast je asi nesmysl.
Já jsem svoje otázky vyčerpal, je něco co ty bys chtěl připomenout, zveřejnit či odhalit?
Na začátku jsme se bavili o významných momentech kapely a trochu jsme od toho odběhli, takže musím uvést, že se nám povedl slušný úspěch. Na brněnském rockovém rádiu Hey běží soutěž Rocková aréna - pošleš tam svou skladbu, která je prezentována v éteru a přes internet se pak hlasuje. Ten, kdo se dostatečně dlouho udrží, postupuje do rotací rádia, což se nám po deseti týdnech v první trojici se skladbou "Khalkhin Gol" z našeho EP podařilo.
Děkuju!
|
