Sečteno a podtrženo. Koncertní konec roku vyvrcholil natolik důstojně, že vystoupení Helloween, Gamma Ray a Sabaton (respektive jeho finále) klidně označím za vrchol letošní sezóny. Setkání dýní a paprsků na jednom pódiu při dvou hansenovkách bylo fenomenálním vygradováním pardubické části Hellish Tour 2007/2008.
Na Sabaton jsem dosud slyšel jen samou chválu. I tak jsem byl poměrně vykulen, když si kluci od začátku pohrávali s davem (už na jejich set byl takřka plný dům, takže jim tleskala velice solidní kupa lidiček) s přehledem ostřílených mazáků. No, ono taky to, že někdo vystoupí v České republice poprvé až asi po osmi letech své existence neznamená, že by snad měl být hned nějaké ořezávátko, že. Sabaton se svým přímočarým klasickým true heavy metalem strhli publikum rychle na svojí stranu. Přispěla k tomu i hodně slušná čeština zpěváka Joakima Brodéna, který svůj kladný vztah k naší zemi sváděl hned na tři důvody. Kromě tradičně zmiňovaného nej-fanouškovství domorodců v Evropě by Joakimova matka měla pocházet z Česka a zároveň naše pivo je prý nejlepší na světě. Ať už tak nebo tak, Joakimova čistá čeština v hláškách typu: „Dobrý večer, Pardubice“, „děkuju“, „na zdraví“ či „ještě jednu“ zahrála na pozitivní strunku u fanoušků, ale i bez téhle berličky by Sabaton určitě svojí roli splnili beze zbytku. Přece jen měli fungovat jako rozdmýchávači pro dvě hlavní akvizice večera a po skončení jejich setu byl kotel velice slušně rozpumpován. Diskografii kapely nemám natolik dokonale zmáknutou (moje velká chyba, kterou při nejbližší příležitosti hodlám odstranit), abych vyjmenovával, co všechno od Sabaton zaznělo. Takže z toho, co jsem pochytil, mohutné skandování si Sabaton
vysloužili mimo jiné za šlapavou „Rise Of Evil“, epickou „Attero Dominatus“, kde jsem se nemohl tak nějak zbavit nálady Rhapsody, což ale v jinak nekudrlinkové palbě vůbec nebylo na škodu a svůj set uzavřeli skladbou „Metal Machine“, před kterou ještě stihl Joakim slíbit v příštím roce další setkání s českým publikem. Maximálně povedený otvírák! Sabaton ve společnosti dvou velkých jmen působili hodně suverénně a do téhle party zapadli jako partyzáni do zemljanky. Jediné, co mě v souvislosti se Sabaton nemile překvapilo, byl fakt, že poté, co jsem vyrazil těsně po skončení setu doplnit svoje mezery ve vzdělání, tak prodavač v sabatonovském shopu jen krčil rameny, že cédečka prostě nemá.
Naprostým králem večera se pro mě stal Kai Hansen. I přes to, že na letošní alba zatím jednoznačně vede Helloween a že se stále nějak nemůžu srovnat s paprsčí novinkou „Land Of The Free II“. I přes to, že přes proklamovanou rovnost Helloween a Gamma Ray v rámci Hellish turné jsou paprsky tou kapelou, která hraje jako první a její hrací čas je podstatně omezenější, než ten, který mají k dispozici Helloween. Bráno čistě statisticky, počtem odehraných skladeb se obě kapely (vzhledem ke společnému závěru) více méně srovnaly, ale i tak díky dlouhým eposům strávili Helloween na pódiu o půl hodiny delší čas. Plusové body navíc Hansenovci získali za naprosto bezprostřední odvázanost celé squadry v průběhu večera, kdy si svůj set užívali s ohromnou chutí a radostí. A přitom všem působili jako jednolitá parta, ze které nemá potřebu nikdo vyčnívat.
Gamma Ray spáchali hodně příjemnou procházku po téměř celé svojí diskografii, ze které podle očekávání opomenuli album „Sigh No More“ a kupodivu i „Insanity And Genius“. Z ostatních svých albových záznamů vzpomněli vždy alespoň na jednu skladbu, největší pozornosti se dostalo desce „Powerplant“, ze které vytáhli hned tři kousky.
Z aktuální novinky zazněla vcelku logicky nejchytlavější záležitost, Acceptem načichlá „Empress“. Největší překvapení představovala zbrutalizovaná a maximálně zrychlená verze „Ride The Sky“, jedna z hansenových melodií, kdysi vydaná ještě pod značkou Helloween. V podobně zhutnělém duchu odstartovalo a následně výrazně zvláčnělo „Somewhere Out In Space“. Nezbytné davové zpívánky, rozdělené tu na kluky a holky, tu na levý, pravý a prostřední sektor haly, přišly se skladbou „Heavy Metal Universe“ a Kai Hansen coby dirigent několika tisícového davu si tuhle roli dosyta užíval.
Po „Somewhere Out In Space“ se Gamma Ray vytratili, aby se vrátili hned se dvěma přídavky. Maximálně našlapaný set, přímočarý, bez jakéhokoliv hluchého místa, jehož jedinou chybou bylo to, že skončil příliš brzy.
Set list: Welcome, Gardens Of The Sinner, Heaven Can Wait, New World Order, Fight, Empress, Rebellion In Dreamland, Heavy Metal Universe, Ride The Sky, Somewhere Out In Space, Valley Of The Kings, Send Me A Sign.
Před dvěma lety předvedli Helloween v Pardubicích show, na kterou dodneška vzpomínám jako na zvukově nejpříšernější záležitost, se kterou jsem měl kdy co do činění. V tomto směru (naštěstí) bylo tentokrát (a platí to pro všechny kapely) vše v naprostém pořádku, což paradoxně umožnilo vyniknout největší slabině současných Helloween. Je logické stavět svůj set na největších peckách z historie. Ovšem když velká část z nich pochází z doby, kdy v kapele působil excelentní Michael Kiske, jehož charakteristické výšky (přes veškerou úctu k Andiho schopnostem) prostě není Andi Deris schopen dát, nemůžu se nějak zbavit pocitu, že současnou prezentací skladeb z doby Keeperů jsem (jsa jejich silou odkojen a vychován) o něco strašně důležitého ochuzen. Ač nelze Andimu upřít snahu přizpůsobit si Mikiho party vlastnímu hlasovému aparátu, je znát, že se cítí jako ryba ve vodě při skladbách z post-Kiskovské éry. Takže největší potěšení mi Helloween připravili zařazením skladby „If I Could Fly“, typické derisovské novinky „As Long AS I Fall“ i přídavkovou míchanicí, ve kterých je Andi přece jen o chlup přesvědčivější. U druhé z novinek „The Bells Of The Seven Hells“ si Helloween připravili první davovou hecovačku, na kterou navázali i v přídavkovém mixu skladeb.
Druhý moment, který trochu sráží hodnocení Helloweenu je jakási plíživá roztříštěnost kapely. Možná jen tuhle hvězdu metalového nebe tvoří natolik složité povahy, že v porovnání s vysmátými Gamma Ray zdánlivě působí na pódiu občas jako sbírka silných individualit bez vnitřního pouta. Ale prakticky po celý večer na mě Michael Weikath působil jako naprosto samostatná jednotka a Sascha Gerstner jako váhající střelec, dumající, jestli se přidat k vysmáté a skotačící dvojce Deris – Grosskopf, nebo zasmušilému Weikimu. A poslední připomínku bych měl k zařazení skladby „King For A 1000 Years“, která díky svojí délce působila v jinak našlapaném setu hodně rozvláčně.
Ve srovnání s Gamma Ray byli Helloween přece jen poněkud teatrálnější. Jejich zábavná vložka, spočívající v souboji bicmena Dani Löbleho se zbytkem kapely, namaskovaným za jakousi partu trollých ZZ Top, při přehrávání motivu ze „Smoke On The Water“ působila osvěžujícím dojmem.
Obzvlášť poté, co se na pódiu objevil Michael Weikath a své skřetí kolegy nekompromisně vystřílel. Čekal jsem všelijaká rozuzlení tohoto sporu, takhle radikální řez ale řádně překvapil a hodně pobavil. I Andiho imitace letícího orla či jeho gentlemanský převlek na první z přídavků posunoval zážitek z dýní do vyšších sfér.
Úplně samostatnou kapitolu koncertu tvořilo grandiózní finále. Předpokládám, že tohle turné musí být pro Kaie Hansena ohromnou satisfakcí, když po dvaceti letech stojí na pódiu spolu s Helloween, kteří mydlí dvě z jeho největších pecek. Šestičlenný sehraný (nejen hudebně, ale i synchronními pohybovými kreacemi) kytarový orchestr, společný zpěv Andiho a Kaie (zkuste hádat, kdo měl navrch!), spontánně křepčící Kai Hansen a nedosažitelné „Future World“ a „I Want Out“ jsou naprosto nepopsatelným zážitkem. Nemám tušení, jestli mladší ročníky, kterých se historie Helloweenu nijak nedotkla, mohou ocenit sílu tohoto okamžiku (o hudební stránce nemusí být řeč, ta byla naprosto přesvědčivá), ale já měl z téhle desetiminutovky pocit, jako kdyby něco důležitého v historii konečně zaklaplo na svoje místo. Prostě skutečný „Gambling With The Devil!“
Playlist: Intro Gambling With The Devil, Halloween, Sole Survivor, March Of Time, As Long As I Fall, A Tale That Wasn´t Right, sólo na bicí, King For A 1000 Years, Eagle Fly Free, The Bells Of The 7 Hells, If I Could Fly, Dr. Stein, Medley (Perfect Gentleman, I Can, Where The Rain Grows, Perfect Gentleman, Power, Keeper Of The Seventh Keys), společně s Gamma Ray Future World, I Want Out
|
