Rok se s rokem sešel a máme to tu zase. Svátek, který evidentně nenechává řadu umělců v klidu. Poctu vánočním dnům lze vzdát vskutku rozmanitým způsobem. Někdo se o Vánoce otře silně romanticky (Tarja Turunen), jiný se k nim vrací téměř pravidelně s důstojnou pompou a grácií (Trans-Siberian Orchestra) a najdou se i tací, kteří si z toho klidně udělají bohapustou řehtandu (Twisted Sister). Nejsem ani zdaleka tak zběhlý historik, abych si dovolil tvrdit, že slovenská Tublatanka byla tím prvním rockovým interpretem, který téma Vánoc důkladně zpracoval na “koncepčním“ albu. Ale co mi paměť sahá, byla to v mých uších poprvé právě Tubla, která se vydala na tento, poněkud tenký led. Není vůbec jednoduché objektivně hodnotit tento krok (respektive tři kroky) slovenských Jánošíků. A jsem ochoten i připustit, že hlavní roli v mém náhledu na Vánoce s Tublatankou hraje mistr čas. Otřepané rčení o nevstoupení do téže řeky v tomto případě totiž platí naprosto dokonale.
První krok, který Tublatanka směrem k Vánocům učinila, byl vpravdě dokonalý. V roce 1990 kapela vydala singl s dvěma koledami, “Poďme bratia do Betlehema“ a “Pásli ovce valasi“. Kontrastní spojení nabroušených (na Tublatanku v hodně rozumné míře) kytar, razantního rytmu a typických vánočních melodií, přineslo sice pouze netradičních aranžmá (ale co by člověk od tak notoricky známých melodií taky jiného očekával, že...), ale jinak znělo velice svěže a originálně. A ve chvíli, kdy se o tři roky později Tublatanka poprvé v kariéře veřejně dostala do vážné interní krize, bylo i poměrně logickým vysvobozením z problémů.
První překvapení, které jsem při pohledu na obal desky „Poďme bratia do Betlehema“ vůbec nemohl rozchodit, byla absence Paľa Horvátha. Tublatanka tohle album nahrála ve složení Ďurinda - Černý a Maťo kromě paliček obstaral úplně všechno. Což by nebyla až taková tragédie, Maťo umí. Problém byl spíš v tom, že to podstatné (s dvěma čestnými výjimkami), co deska mohla nabídnout, již vyšlo na singlu a Tublatanka (Maťo) zůstala v půlce cesty a uprostřed kompromisu. Ve snaze nijak zásadně nenarušit podstatu koled zní album pro rockersky trénované ucho poměrně unyle a na druhou stranu, pro nejširší chápání Vánoc coby svátků klidu a míru je víc než tublatankovské (rozuměj tvrdé). A tak je potíž vydedukovat, koho vlastně tahle deska měla oslovit. Ani Ďurindova vlastní koleda „Pieseň pre stratených synov“ z tohohle schématu nijak nevybočuje. A tak (coby hlasující za ostřejší tvář kapely) si užívám alespoň svižné „Narodil sa Kristus Pán“ a závěrečnou, konečně šťavnatou “Tichou (hlasnou) noc“. Oproti všem výše uvedeným interpretům Tublatance jednoduše chybí osobitost.
I přes všechny výhrady, snad i díky trošce nostalgie, lze u “Poďme bratia do Betlehema“ ocenit na tehdejší dobu originální nápad. Co však dodat k zatím poslednímu albu Tublatanky “Vianočný deň“? Parazitování na vlastní myšlence? Zoufalá snaha alespoň trochu oživit zašlou slávu? Nebo prostá, ničím nezkalená a mnou naprosto nepochopená chuť udělat sobě (a třeba i několika dalším) radost? Duch Vánoc nechť laskavě odpustí, ale tuhle desku považuju za absolutně zbytečnou a po drobném pookřání na albu “Patriot“ si Tublatanka sama podrazila nohy. Za poslech stojí snad jen trochou dramatičnosti posypaná “Anjelským pozdravením“ a rozverná “Čože je to za znamenie“. (Jen jako perličku se přiznám k jednomu trapasu, kdy mé, slovenčinu postupně zapomínající ucho vytrvale a nechápavě ve skladbě „Rolničky rolničky“ zaměňovalo známý text „...ježiško maličký a či Mikuláš“ za “... ježiško maličký a Jimmy Guláš, což mojí drahou choť, ošlehanou středoslovenským větrem, přivádělo k naprostému zoufalství... :-) ). Za elektrické mašinky a jejich kvákání (“Dobrá novina“) a naprostou sterilnost bych Tublatance dal s chutí trojku z chování.
Protože šlo v případě obou desek o nepříliš aktivně distribuované kousky, připravila aktuálně Tublatanka jejich reedici. No nevím, máme ty svátky klidu a míru, ..., ehm... tak to radši dneska necháme bez hodnocení.
|
