Docela bych věřil tomu, že spousta ortodoxních příznivců italských elfských králů zůstane po poslechu novinky „The Scythe“ zklamaná. Elvenking systematicky hýčkali svoje fanoušky chytlavým folkmetalem a najednou bác (lépe řečeno „šmik“ :-) ). Nekompromisní švihnutí kosou (The Scythe) a nad územím Elvenking se rozprostřel temný mrak. Z kterého nejenže kape, ale i intenzivně tryská jak fascinace smrtí, tak i záplava hóódně povedených melodií. Album „The Scythe“ by se tak dalo nazvat i zkouškou tolerance a otevřenosti fanoušků.
Zachováte-li zdravou podstatu a jinak všechny drobnosti dokážete lehce pozměnit, může vám z toho vylézt i překvapení, co by od vás nikdo nečekal. A tohle se stalo i Elvenking. V čem tedy hledat ty změny? Ubylo folkových elementů a Elvenking jsou čím dál tím blíž klasickému powermetalu (dokonce tak blízce, že vás u poslechu napadnou jména kapel jako Gamma Ray či Blind Guardian). Vztah k lidovým motivům je zdůrazněn pouze zvukem smyčců, které ale už zdaleka nehrají tak důležitou úlohu jako dřív, ve většině skladeb jsou zatlačeny do pozadí, nebo hrají pouze epizodní roli. Přesto právě housličky jsou tím střípkem, který prosvětluje potemnělou tvář kapely. Zpěvák Damnagoras za dobu svého působení (i nepůsobení) v Elvenking jde se svým hlasovým projevem stále nahoru. Tentokrát už lze bez problémů uvěřit nejen jeho normálnímu hlasu, ale i téměř deathovému chrčáku, zasněným lyrickým polohám či vyšeptalým jedovkám. Každou skladbu uvádí krátký verš, odrecitovaný s patřičným patosem a napětím, který našlápnuté a dynamické muzice dodává patřičné dramatické aroma. Pokud jste ochotni přijmout elvenkingovskou hru na laškování se sympatickou smrtí, plnými hrstmi se vám vaše vstřícnost vrátí. Jistě, záleží na úhlu pohledu. Celý ten koncept může působit i naivně, či s jasně zaměřenou snahou o líbivý efekt - Elvenking se ovšem, dle mého názoru, velice efektivně, vtipně a hlavně úspěšně pohybují na ostří nože a území s názvem uvěřitelnost ani na okamžik neopustí. Všechno souvisí se vším, takže tuhle skládanku změn završuje jakýsi pseudokoncept, kdy hlavní hrdinkou je ONA. Kmotřička s pěkně ostrou („šmik“) kosou aneb „Matka bolesti, matka slz, nejčernější mučení, nejkrutější ze strachů, sladká a strašlivá, bílá královna a čarodějka, Smrt, Smrt,… Smrt je děvka“.
Tohle všechno by se dalo Elvenking přičíst k dobru, ovšem nebýt neskutečného množství energie, které králové dokázali na desku napěchovat, asi by se stále nejednalo o nic tak zásadního. Jedenáctka (skutečně se bavíme o albu, které v každém kousku nabízí zajímavý nápad) skladeb, poskládaných z velice chytlavých melodií a podaných s takovým zápalem, že nemáte šanci ani na moment vypadnout z přímočarého kalupu, tvoří dokonale vyrovnanou kolekci, kde nic netrčí, nic nepřebývá (a tak se ani nepokouším vypíchnout žádnou skladbu) a která laťku schopností a možností kapely tlačí hodně vysoko nahoru. Je to zvláštní, skupina, která si udělala jméno díky zaměření na folk metal stvoří svoje zásadní album ve chvíli, když se poprvé vzdálí téhle linii. Anebo to je možná jinak, možná do téhle formy Elvenking jen potřebovali dospět.
Nelze nezmínit i klip ke skladbě „The Divided Heart“ na albu obsažený. Vizuální zpracování v podstatě přesně charakterizuje obsah celého cédečka. Ač vám od začátku musí být jasné, kam celý příběh spěje a jak asi dopadnou všichni hlavní hrdinové, nechcete si jejich nepříliš radostný osud připustit. Závěrečná hříčka s pohlednou slečnou a jejím stínovým prokletím je natolik sugestivní, že vlastně překvapeně dumáte, komu že jste vlastně měli držet palce. A tak nějak je to i s „The Scythe“. Od prvních tónů je jasné, kam Elvenking míří, a přesto dosavadní příznivci kapely můžou až do konce doufat, že Elvenking na staré časy zavzpomínají. A pokud nezapšknou a nechají si mysl otevřenou, nakonec udiveně zjistí, že nová tvář kapele ohromně sluší.
I když ta její kosa je zatraceně ostrá, stále mi z toho ta smrtholka vychází jako nesmírně zajímavé stvoření.
|
