Někdo se dětských nemocí může zbavit systematickou nákazou v předškolním zařízení, jiní se jich mohou zbavit díky vyspělé péči našeho donedávna socialistického zdravotnictví, někdo trpí kašlíkem a rýmičkou ještě v důchodu. Poprvé však slyším to, že dětských chorob se dá zbavit prostřednictvím bílého nevěstina závoje, plynule odplouvajícího kamsi do neznáma. A přesně tohle se stalo domažlickým Dark Angels na jejich druhém albu „Symphony Of Bridal Veil“. Pokud jsem je za minulý počin přirovnával k předpubertálním Edenbridge, tak tahle doba je pryč. Temní andělé překvapili radikálním odklonem od jednoduchých, nekomplikovaných a pozitivně laděných (a nutno přiznat, že i u jiných spolků identifikovatelných) melodií a přesunuli se do vod temných a ještě temnějších, vsadili na poetiku, výpravnost a obrazotvornost. Snad ve snaze o co největší barevnost stvořili kolekci, která nabídne hned několik zajímavých tváří kapely. Kolekci, která má šanci dostat se pod kůži příznivcům tzv. gotického metalu, oslovit fanoušky doom metalu i pošťouchnout vyznavače death metalu. A ještě (sice jen z povzdálí, ale přece) se nebojí zavzpomínat na chytlavost povedenějších skladeb z minulé desky. Kolekci, která při hrací době něco málo přes půl hodiny i přes výrazný jednotící prvek (zpěv Lucky Avramové a jemné klávesy, většinou v pravou chvíli vynořující se z hrubé kytarové vazby) působí ve finále trochu nesourodě.
I to je důvod, že nemám odvahu Dark Angels k někomu zcela jednoznačně připodobňovat. Jen pro lepší představu (ale jde skutečně jen o silně orientační vykolíkování životního prostoru Dark Angels) bych si z momentů, kdy kapela sáhne k opakujícím se styčným bodům, dovolil vzpomenout sólovou tvorbu Liv Kristine, již zmíněné Edenbridge či vokální rozšafnost a grácii Magdaleny Danner (Gallery Of Sound).
Úvodní „Last Firing Match“ představuje nejchytlavější okamžik alba. Klouzavě poutavá věc, která, ač hodně přístupná, jasně charakterizuje základní myšlenku alba. Hlavně nezevšednět. Nenechte se ukolébat úvodním nádechem bombastiky, příjemným refrénem, či pravidelnou strukturou skladby. Ve chvíli, kdy už jste přesvědčeni, že jste skladbu prokoukli a ta vás bezpečně přivede do svého finále, přijde rytmický kopanec (kdyby jeden), který vás nečekaně probere. Při prvním poslechu mi přišel strašlivě rušivý a nepatřičný. A při objevování dalších barev symfonie nevěstina závoje mi do nelogicky logické osnovy plynule zapadá. Stejně působí další trumf, skladba „Frozen“. Je to podobně rozevlátá, široce houpavá, laskavě kolíbající nálada s voňavým klávesovým motivem, která mě na téhle desce přitahuje nejvíc. Samozřejmě přijde i nezbytné zvrtnutí do razantnějšího tempa a první připomínka tématu krásky a zvířete. Užívám si i zasněnou atmosféru instrumentálky „Tale About One Dream“. Nejblíž k předchozímu albu (respektive k jejím skočným hitovkám) se Dark Angels přibližují se skladbou „My Feelings“, naprosto uvolněná záležitost jako stvořená na pařbu. Zároveň okamžik, kde si lze maximálně vychutnat Lucčin vokál, který šel od minulého alba neporovnatelně nahoru. A i když je její zpěv stále přitažlivější v hloubkách, tak proti jejím výškám už rozhodně protestovat nebudu. O Lucčiných schopnostech svědčí i fakt, že na nich je postavena titulní skladba desky, akustická „Symphony Of Bridal Veil“. Zklidňující melodie, titulní možná i z toho důvodu, že tvoří jeden z nejvýraznějších protipólů vůči všem dosud opěvovaným elementům tvorby Dark Angels.
Druhý extrém, ke kterému se andílci dostanou, je píseň „Eleanor“. Příznivci deathu asi spokojeně zastříhají ušima, mě chropot kytaristy Vency připadá naprosto samoúčelný a skladba samotná dost průhledná. Škoda, že zrovna tímhle kouskem je zakončená „oficiální“ část desky, po objevitelských hodech slabší tečka.
Závěrečný bonus, který představuje titulní skladba z minulé desky „See You In Hell“, je doufám pouze žertíkem ze strany kapely a nikoliv vytyčením příští trasy. Ano, přiznávám, nechal jsem se nachytat. Jsa odhodlán Vencovi řádně vyčinit za zakopání desky do hlubokého podzemí nezřízeným užitím deathového chropotu, jsem s hubou otevřenou jen těžko vstřebával poznání, že to chroptící monstrum není Venca, nýbrž křehká pěnice Lucka. Vida, jaké netušené možnosti v téhle krásce dřímají…
Těžko říct, co by bylo prospěšnější. Zda nápady, které na desce jsou, rozmělnit na dvanáct skladeb a spojit je jednotící myšlenkou nebo je směstnat do sedmi zdánlivě nespojitelných příběhů, tak jako na „Symphony Of Bridal Veil“. Dark Angels se od minulého alba posunuli o hodný kus vpřed (podle vaší ochoty vyrovnávat se s rozmanitostí klidně doplňte výraz „jinam“, já si ponechám svoje „vpřed“). Jistota je, že tohle album se jen tak snadno neoposlouchá.
|
