Islandského metalu se k mým uším dosud mnoho nedostalo a proto ve mně vyvolala deska Potentiam, kterým je tento ostrov domovem, exoticky šimrající očekávání. I když většina infomací, které jsem o kapele našel, udávala za její styl black metal, jsou ve skutečnosti „Roky ve stínech“ míchány spíše v doomových barvách. Drsnějšího stylového brášku připomíná jen nekompromisně špinavý zvuk (především syrových kytar) a občasné žánrové odskoky. To ovšem platí pro první polovinu alba, které slouží jako zremasterovaná kompilace dvou čtyřskladbých demonahrávek, vydaných v letech 2003 a 2006. Mezi oběma letopočty prodělala kapela značný vývoj, což se ve výsledku projevuje dvojakostí celé desky. K druhé polovině se tedy vyjádřím až dále.
Vrátím-li se ke zvuku, dospěju ke dvěma zjištěním. První, snadné, říká, že produkce je zde silně undergroundová, tudíž nekvalitní a špatně poslouchatelná. Druhé, poněkud překvapivé, se týká skutečnosti, že právě tou chladnou nečistotou jsou skladby Potentiam z roku 2003 podmanivé. V pomalém tempu se bažinný zvuk, zapadlé kytary, nedobrý pěvecký výkon (většinou znělý a hluboký, občas překvapující černým murmurem) a další neduhy stávají, provázeny hojnými klávesami a kupodivu dobře slyšitelnou basou, fungující jednotkou. Svým pokorným, stísněným a ublíženým vyzněním vytváří hudba zajímavou a hlubokou atmosféru. Na tom, že jsou Potentiam tak emocionálně silní, mají svůj podíl vcelku prozaické kvality, jakými je schopnost napsat poutavé skladby s dobrými melodiemi a kvalitní prací kytar (pokud jsou zrovna slyšet). Famózními řemeslnými i kreativními party vyniká také bubeník. Ještě jednou bych měl připomenout hlavně ten depresivní pocit zmaru a bezvýchodnosti, který vložili Potentiam do své hudby a který je její nejsilnější stránkou.
Slyšeli jste desku "Moons & Mushrooms" od Lake of Tears? Pokud ano, budete mít slušnou představu, jak vypadá druhá polovina „Years in Shadows“. Potentiam od podzemního, pohlcujícího doomu přešli k rockové rytmice a emotivní složku zcela vyměnili za heavy riffy. Na jednu stranu to je sice příslib pěkné porce big beatu, na straně druhé je mi ale líto opuštění velmi zajímavého směru. V prvních dvou skladbách této části to ještě docela funguje, protože mají šťávu a přímo hitový náboj, ale zbytek upadá do nezajímavosti. Obzvláště v porovnání s předchozí čtveřicí, která byla mnohem osobitější a svéráznější, ztrácí novější tvorba takřka veškeré kouzlo. Vokalista se navíc změně vůbec nepřizpůsobil a jeho stále stejně špatný znělý styl sem už vůbec nesedí, čímž ztrácí své ospravedlnění. Jen v hutných refrénech, kde se rozeřve a Potentiam se zněním dost přiblíží Crematory, ukazuje svůj potenciál pěvec i nová tvář Islanďanů.
Celkově tu tedy máme dvě malé desky v jedné. První, velmi slušná, tak za osm, druhá za pět s přivřeným očkem. To dává celkem jasný výsledek a uznalé pokývání nad kusem poctivé, upřímné práce.
|
