První příspěvek do literární soutěže napsal čtenář MATII.

„Londýn léto 1987“

„Jsi nervózní?“ zeptal se Steve. „Hmmm ani ne, ale když si představím, že tam na mne čeká dva tisíce lidí …“ odvětil suše Brian. Brian Cowley nastoupil jako zpěvák ke kapele Blue Flash již před mnohými lety a nyní, po dlouhém období vymetání PUBů a všelijakých pochybných podniků, kde hráli pro pár opilců se na něj a Blue Flash usmálo štěstí. Poslední deska se prodávala celkem slušně a také koncerty se plnily stovkami a místy, jako dnes, i tisíci lidmi. O tom vždycky snil. Neznal nic jiného a celou svoji dosavadní kariéru upínal k jedinému cíli. Naplnit sály jako byl ten dnešní. Naopak, Steve jakoby si podobné cíle ani nedokázal představit. Od jisté doby hrál a skládal hudbu jen podle toho, jak mu Brian řekl a poté, co také převzal vedoucí otěže v kapele, se Steve věnoval pouze své baskytaře a cestu k úspěchu nechával plánovat frontmana. A nutno podotknout, že udělal dobře.

„Blue Flash !!! Blue Flash !!!“ zní ze sálu a suchý kouř se pozvolna line na pódium. Stevova ruka nervózně bubnuje po baskytaře zavěšené proklatě nízko. Brian se snaží zahřát poskakováním a Dave nepřítomně hledí skrze něj, přemítajíc o minulosti. Vzpomíná na to, jak blbnul coby malý kluk s lepenkovou kytarou a na své první krůčky metalového učedníka, kdy ještě s kamarádem ze sousedství hrávali a cvičili dlouho do noci, až měli prsty rozedřené do krve. Teď, v tento okamžik se mu to všechno vrátilo. „Tak pánové, máte poslední dvě minuty!“ sděluje manažer. „Vyčůrat a jdeme na to!“. Jakoby je to vytrhlo z nějakého snu. Poslední člen rockové sestavy Blue Flash, bubeník Johny F. Howard vyskočil a jako správný hokejový trenér začal kluky hecovat: „No tak pánové, tohle jsme přeci chtěli, léta jsme na to dřeli, tak si to užijeme se vším všudy!“ a jakoby v odpověď hřmí publikum ze sálu ještě mohutněji: „Blue Flash !!! Blue Flash!!!“.
Scéna potemní a první zvuky Davovy kytary proříznou vzduch. Obecenstvo je u vytržení. Kolem dvou tisíc fandů rockové hudby se s příchodem Briana dostává do varu. Není to vyloženě heavy metal, co Blue Flash předvádí, ale spíše melodický rock. Linie vyšlapaná tvrdým postojem Briana Cowleyho, který přes odpor některých bývalých členů skupiny prosadil názor, že budoucnost populární hudby je v právě v tomto melodickém rocku. A teď mu ležel Londýn u nohou. Tedy ne celý, ale na to také jednou dojde. Chce to jen trpělivost.

Vystoupení neubírá na síle a čas běží, jako by někdo otáčel ručičkou u hodin. Je tu závěr a dvoupísničkový přídavek končí jejich šou. Všichni čtyři vstupují propocení s pocitem vítězství do nóbl šatny, jakou si žádná z místních kapel nemůže dovolit. Jsou na špici a dobře to vědí. „Hůůů to byla paráda“ vykřikuje Brian, „Jsme mistři světa!!!“, huláká Johny a zběsile poskakuje po místnosti. Steve a Dave jen potichu oddechují a snaží se vychutnat a nasáknout tu vyjímečnou atmosféru. „Dva tisíce pětset prodaných vstupenek pánové!“ hlásí manažer, jako by zrovna udělal kšeft století.

„Tak kdo je tu king?!“ ječí Brian. „Vidíte, že jsem Blue Flash vedl tím správným směrem. Kde bychom dnes byli, s tím vaším heavy metalem? Lidi chtějí slyšet melodickej rock a né třískání do nástrojů. Jen škoda, že to nepochopil ten tvůj kámoš Dave, co jsem ho musel vyrazit. Už si ani nevzpomínám, jak se vlastně jmenoval. Adrian Smith? A co teprve ten váš parťák Paul, kterého chtěl Steve angažovat na mé místo? S ním a vaším starým názvem Iron Maiden byste dodnes vymetali hospody po celém východním Londýně!!!“ huláká Brian a Johny mu mohutně přizvukuje. Jen Steve a Dave sedí v rohu a nemohou se zbavit pocitu, že tu něco není v pořádku …