Pokud by měli Savatage naplnit pravidla americké filmografie a jejich příběh by měl končit happy endem, byla by kapitola týkající se alba „Street“ zároveň kapitolou poslední. Savatage dobrousili poslední ostrou hranu svého stylu a dosáhli na vrchol. Rocková opera „Streets“ završuje hektickou cestu, na kterou kapela před osmi lety vyrazila. Možná tímhle krokem nasadili Savatage do hlavy brouka všem zastáncům tradičních hodnot (či snad mýtů) , tvrdícím, že na takhle propracovaný projekt si můžou smysluplně troufnout jen zavedené a vyprofilované kapely. Hudebně vyšel tenhle krok na sto procent. Rovnou říkám, že jsem přesvědčen, že lépe to udělat nešlo a album „Streets“ považuji za jeden z nejdůležitějších okamžiků metalových dějin. Ale tak jak je (a ještě bude) pro Savatage příznačné, zasáhl bídák osud, který nahnal do cesty téhle desce grungeovou mánii. A tak ač se počet věrných fans Savatage určitě znásobil, přece jen zůstali Savatage spíš potěšením metalových mlsounů, než povinnou potravou mainstreamem manipulovatelných davů.
Příběh alba „Streets“ se začal rodit koncem osmdesátých let, kdy Paul O´Neill sepsal fiktivní příběh pohasínající rockové hvězdy a drogového dealera D.T. Jesuse. Criss Oliva jej jednoho krásného dne u Paula objevil a započala dlouhá, devět měsíců trvající cesta jeho hudebního ztvárňování. Na konci se z původně plánovaných šestadvaceti songů (LP bylo důkladně osekáno, CD mělo vyjít jako dvojalbum, ale Atlantic byl proti…) na desce objevilo jen šestnáct skladeb, pospojovaných do strhujícího dramatu, ve kterém do sebe jednotlivé části zapadají naprosto přirozeně, ve kterém hudba perfektně vykresluje charaktery postav i dějovou linii. Dramatu, ve kterém kromě tradičních excelentních výkonů členů kapely (Jon Oliva se měl na chvilku ujmout i bicích nástrojů) hrají důležitou roli i účelně využitý dětský sbor či pouliční ruch. A co je na desce nejkouzelnější, je fakt, že jednotlivé melodie nejsou podřízeny dějové linii, vyjmutí z příběhu jim neubírá na kráse a z každého samostatného kousku na vás dýchne typické savatageovské aróma. Jediné, co nitka příběhu změnila a čím se „Streets“ liší od svých předchůdců, je vysoký počet pomalejších melodií. Rychlost a agresivita je však kompenzována takovým množstvím podmanivých emocí, že vláčnější nálada kráse rozhodně neubírá.
Naopak, právě ve využití pomalejších skladeb, případně v jejich kombinaci s dynamickými nástupy bych hledal nejvydařenější kousky na desce. Už na minulém albu Savatage hodně těžili z kombinace příjemného piánového zvonění a vypjatých razantních momentů. Na „Streets“ tvoří tyto pasáže základ nejdůležitějšího dění. A ač by si celé album zasloužilo probrat všechny hudební kapitoly ve vztahu k samotnému příběhu, nechám vás vychutnat si toto potěšení samotné, bez marné snahy přiblížit jeho rozsah slovy a zmíním jen největší favority. Skromně dodávám, že do téhle kategorie řadím skladby, které samotní bráchové Olivové označili za svoje nejoblíbenější tutovky. Vypjatá náladovka „Tonight He Grins Again“ (údajně nejoblíbenější skladba Jona Olivy) střídá jemné pasáže s mazlivou kytarou a nátlakovými pasážemi velice důkladně, staví na šíleném drásajícím vokálu, kde se Jon rozpomene i na svůj téměř již nepoužívaný ječák. Jemná, citlivá balada, postupně sílící a mohutnící v opar nadčasovosti, to je Crissova oblíbená „A Little Too Far“. A zmiňoval-li jsem na začátku slávu amerických happyendů, nebylo to vůbec samoúčelné. Každý poutavý příběh si zaslouží důstojné vyvrcholení. Pokud bych nevěděl o budoucích fascinujících vícehlasých orgiích, bez váhání bych závěrečnou skladbu „Believe“ označil za nejlepší kousek, který kdy Savatage vytvořili. Ať už díky stavbě, důstojnosti a gradaci písně, ať už pro použití osudového textu („all I ask of you is believe…“), ať už pro symbolické uzavření jedné kapitoly života kapely.
Nezapomenutelnou se pro mě stala i skladba „Jesus Saves“, kterou po úvodním intru Savatage otevírali v roce 1997 svůj pražský koncert a dodnes mě cosi zahřeje při vzpomínce na nadšený výraz muzikantů ve chvíli, kdy dali příležitost davu poprvé se projevit u ideálně vyřvávacího refrénu a x-sethlavý chumel nezaváhal. V souvislosti s touhle skladbou je třeba zmínit ještě další specialitku Savatage a to vytváření různých verzí jednotlivých skladeb. Porovnejte „Jesus Saves“ se skladbou „D.T. Jesus“, uveřejněnou na výběrovce „From The Gutter To The Stage“ a zjistíte, že kromě kouzelníků s emocemi jsou Savatage i důkladní hračičkové. Z jiného soudku je pak předělávka „If I Go Away“, kterou nazpíval Zack Stevens, u které i zarputilí vyznavači Jona Olivy v řadách kapely musí konstatovat, že si Savatage za Jona vybrali vskutku šikovného nástupce.
Jak mohlo vypadat kompletní album si můžeme nechat jen zdát. Pokud vás zajímá alespoň střípek utajených songů, na desce „Hall Of The Mountain King“ najdete jako bonus skladbu „Stay“ a na první reedici „Streets“ se objevila píseň Desiree. Druhá reedice pak přinesla živé verze „Ghost In The Ruins“ a „Jesus Saves“.
Dá se říct, že se Savatage dostali na hranici, za kterou se už nedá posunout dál. Jako by svět jejich hudby dosáhl do té doby netušených limitů. Savatage se jich odvážně dotkli. A jen málokoho v té chvíli napadlo, že ve vzduchu už začíná být cítit změna.
|
