„Nemám rád dav lidí, vyhledávám spíše přítmí a tmu. Tmavá zátiší a nejednotvárnou hudební kompozici!“. To, že jsou některé kapely slavné a známé, ještě neznamená, že za něco stojí! Kapela být známá může, může být i dobrá, ale co nemůže, je být svobodná a volná, ničím řízená, jen sobě samotně svévolná! Německo má jedno z nejlukrativnějších UG black metalových podsvětí, jakých jsem kdy shledal. Pro mě osobně skrývá jeden hudební poklad za druhým! Dnes mi do rukou přišla nahrávka psího pětičlenného stáda jménem HYEMS. Jejich novinka „Antinomie“, vystavená pro rok 2007 je temně frustrujícím opovážlivým činem, který si bude muset obhájit svoje vysoké hodnocení!
Kapela není žádný nováček, a proto se hlásí už se třetím albem. Dnešní zkoumaná nahrávka „Antinomie“ působí jako těžkopádná, temně romantická výpravná divadelní hra bez konce, samozřejmě! Tři čtvrtě hodiny v jedenácti žalozpěvných opusech. Agresivní, temný zvuk, bohaté melodické black metalové, ale i trpce death metalové riffy, kytarová sebejistota a zpěv přiživující se na abstrakci temného umění a vysokého chrčení zlomocné démoniny! „Neslyším Daniho Filtha?“ Šepot, mrazení po zádech, ledový dech a úvodní dech beroucí vstupní minuta „Praeludium“. Dále již následují řádný pekelný mazce v podání, jak z řetazu urvalé „Syphilisation“, která bičuje svými technickými riffy a agresivními proporcemi s estetickou brutalitou. Jsem překvapený ze sekaných riffů a změn tempa, celkové technické konstrukce a náhlých zvratů, jak dějových, tak i těch hudebních. Jeden zajímavý kousek se střídá s dalším a pole se opět mění, bitevní vřada řídne a na zteč přichází instrumentální krasavice „Tum Hiems Carmen Extulit Horridulum“. Elektronické vyhrávky a jedno kytarové sólo za druhým. Dostávám nehorázné chutě, najednou se tempo zastavuje a chlad si bere své. Kapky potu stékají po čele a s nelítostnou nevědomostí očekávám, co se bude dít. Melodické vyhrávky, sólové bubenické pasáže, no prostě krása! Těžkopádné proporce se střídají s hutnými pasážemi, ve kterých se jde jen stěží orientovat, ale zvuk je stále velmi čistý a výrazný. To vše je úděl skladby další „Storgerausch“. Nástroje se nepřehlučují a vše vyniká, tak jak má! Nebojím se říct, že je to paráda na každý poslech. Jedna výborná vypalovačka s citlivými proporcemi se mění a přichází další o poznání tvrdší a méně přístupnější věc. Melodie se střídají a míhají kolem sluchovodů posluchače. Je to jako na kolotoči. Hluboký chraplavý zpěv se mění s vysokým havraním skřípáním a texty se zaměňují, jako na běžícím páse. Smrt, ztracený život, utrpení, zrada, zlo a nemohoucnost, tj. to, oč tu od začátku běží!. I když musím říct, že deska ke konci nabírá na obrátkách, první polovina deska je vcelku slabšího rázu, až závěr graduje a bere si to svojí oběť. Zpěv je občas až totožný s Dani Filthem (CRADLE OF FILTH), ale zas to tolik nepřehánějme. Viz. „Vater, Ich Brenne“ ve které jako by Dani opravdu chrčel. Na rovinu, je to mlata, citlivá mlata, která ví, kdy polevit, a kdy naopak přitvrdit! Nemohoucnost si žádá oběti a vy, co nestačíte, padněte do kolen. Chci vás obejmout, tak jen se předkloňte a nastavte cizí dlaň. Desítka je vražedná, ale opravdu rychlá mlátička, od které si odpočnete až závěrečnou řečí, důmyslným proslovem „Extroductio“, která usíná a mění se v popel dnešního štěbetajícího se zla!"
|
