Že by se nám římská armáda zapomněla na Moravě? Ó nikoliv, to se jen z území poblíž Uherského Brodu hlásí partička Praetorian se svým cédéčkem „Between The Lines“. Parta, na jejíž instrumentálních schopnostech je znát, že se už nějakou dobu svým nástrojům důkladně věnuje (přesněji od roku 2002) a zároveň parta, která si docela scestně vybrala název pro svoje album. A to z toho prostého důvodu, že na nějaké „mezi“ si příliš nehrají. Celý jejich komplet mi totiž přijde dost neomezený. Jinak řečeno, hledající cestu kudy a kam, využívající veškeré možné zdroje a vlivy, chytající se každé dobré i nedobré myšlenky. Nic proti hledání sebe sama nemám, ale měla by existovat i nějaká hranice (či chcete-li „line“) přizpůsobování se. A z „Between The Lines“ mám (trochu smutný) pocit, že tato hranice sice ještě nedosahuje úrovně „to, na co jsem si včera hrál, nemá už význam ani tvar“, ale pomalu se k ní Praetorian blíží. Což by s ohledem na skvěle odvedenou zvukovou stránku a pár podařených nápadů byla velká škoda.
Vezměme pozitiva i zápory pěkně popořádku. Skvěle uduněnou basu vybije mimořádně nepříjemný, nosově ukňouraný, kvákající kachní hlas zpěváka, který se uměle tlačí do rádoby zajímavé a přitažlivé polohy. Tedy alespoň doufám, protože z momentů, kdy nemá snahu znít světově a vyloudí přirozené, neafektované tóny, dostávají Praetoriáni mnohem lidštější tvář. Instrumentální pasáž a zbytečné, samoúčelné skandování stáhne definitivně „So Why“ lehce pod hladinu. Následující dvě česky zpívané písně vytáhnou Praetoriány hodně nahoru. „Pírka z křídel“ (dle mého jasný hit), kombinují hardrockovou lehkost s téměř urapovanou naštvaností, kombinace dvou hlasů působí dooost dobře, čeština klukům vyloženě sluší, melodie narvaná napětím a množstvím pocitů patří k těm momentům, které se přicucnou k bubínkům a nebudete se jich chtít jen tak snadno zbavit. A do téhle nálady skvěle pasuje i kytarové sólo. Následující „Andromeda“ tak nějak slučuje vše dobré i špatné dohromady, zpočátku poeticky chytlavá nálada se přelévá v instrumentálních hrátkách, aby se nakonec utopila v častých změnách, nevýraznosti a zbytečně protahované délce. „Rabbits On The Run“ považuju za docela zbytečný faul. Jistě, ústřední riff je hodně chytlavý, zapamatovatelný (kdepak jsme ho hoši slyšeli :-( ) až vlezlý, a obejít se bez něj, s chutí bych si na tomhle kousku užíval obyčejnou přirozenost. Hráčské schopnosti už jsem vychvaloval a nelze jinak ani při instrumentálce „Déšť“. Jen se nemůžu zbavit toho neodbytného pocitu, že všeho moc škodí. Ne snad, že by došlo na nudu, ale proč je třeba to pozitivní vydřít až do posledního zrnka najednou? A vzhledem k tomu, že následující „Why Don´t We Try“ je od úvodu uspávací bluesová barovka, přijde mi zařazení těchto dvou skladeb za sebou docela nešťastné. Postupně se píseň intenzivně rozjede, Praetorian chtějí hrozit, uspávat i bavit se zároveň a dokonce snad jako bych zaslechl inspiraci u Nirvany…, jen mi k přesvědčivosti chybí vnitřní rozervanost. Závěrečná „Kocovina“ trpí tím, co celé album, chytlavý nápad a provedení kloužou do obyčejnosti, aby z ní ve chvíli nejhorší zase a znovu vykoukly…
Z alba „Between The Lines“ mám pocit, že si kluci okousli trošku velký krajíc. Může to být problém i pro ostřílenější borce naroubovat na rockový základ rádiově popovou podlézavost, barově rutinní nadhled, progresivní šikovnost či nu-metalovou výbušnost zároveň a přitom znít uvěřitelně. V případě Praetoriánů jsem - díky jejich hráčským i zvukařským schopnostem, zajímavým nápadům a koneckonců, i díky schopnosti nasávat a vstřebávat vše kolem letící - optimista. Pokud kluci vsadí na přirozenost a ujasní si, co vychází z nich a nikoliv z diktátu módy, mohly by se začít dít poměrně zajímavé věci.
|
