Po skončení dlouhého turné k albu „Streets“ se v roce 1993 Savatage vrhli na další album. Tento rok byl pro Savatage ten nejprapodivnější v celé jejich historii. Jejich hudba se sice začíná objevovat v rádiích, ale v domovských Spojených státech jsou méně známější než v Evropě a ne všichni členové kapely se mohou hudbou živit. A hlavně, chtělo by se i napsat, že rok 1993 byl rokem nejčernějším, což z hlediska lidského byla bohužel krutá realita. Z hlediska muzikantského se ukázalo, že i ty nejtvrdší rány osudu jsou překonatelné.
Již před zahájením prací na albu ohlásil Jon Oliva svůj odchod z kapely. Verzí, co bylo tím hlavním důvodem, je několik. Touha odpočinout si od Savatage, touha věnovat se vlastním projektům, lano z Broadwaye… Vezmeme-li to odzadu, je faktem, že s lidmi z Broadwaye ke spolupráci došlo, minimálně o pár let později v rámci Trans-Siberian Orchestra, původně však byla řeč jednak o adaptaci „Streets“, jednak o dosud nerealizovaném muzikálu Romanov. Co se vlastních projektů týká, o rok později se na svět dostalo první album skupiny Doctor Butcher, ve kterém se jednak Jon vrátil ke svému agresivnímu vokálu (že by v zrovna v tomhle měl být ten odpočinek od Sava?) a co bylo pro Savatage ještě důležitější, v Doctor Butcher spolu s Jonem působil i kytarista Chris Caffery. O odpočinkových touhách od domovské kapely asi nejlépe vypovídá to, že Jon Oliva se podílel na psaní nových skladeb pro Savatage, na jejich nahrávání i produkování a zároveň i pomáhal novému zpěvákovi, Zachary Stevensovi.
Při jeho hledání měl Criss Oliva velice šťastnou ruku. Základní podmínka o nepodobnosti s původním zpěvákem byla beze zbytku splněna. Criss nechtěl Jona nahradit, Criss chtěl otevřít novou kapitolu v dějinách Savatage a se Zackem se mu to stoprocentně povedlo. Na to, že Zack byl v podstatě bez nějakých zvláštních zkušeností (do přijetí k Savatage působil pouze v kapele Wicked Witch, u kterých určitě stojí zmínit i skutečnost, že u bicích se realizoval Jeff Plate, pozdější to bicmen Savatage), je jeho výkon na albu „Edge Of Thorns“ velice suverénní a Jona plně nahradil už při svém debutu, především díky skvěle využitému většímu hlasovému rozsahu.
Ti, kteří se s odchodem Jona obávali ztráty identity, mohli zůstat úplně v klidu. Album „Edge Of Thorns“ se nese v duchu návratu do časů „Hall Of The Mountain King“ a „Gutter Ballet“. Muzika je přímočařejší, zdaleka ne tak mohutně rozmáchlá jako na „Streets“, ubylo pomalých pocitovek, ale zůstaly impozantní kytarové riffy, piánová zjemnění, silné a výrazné melodie i vypjatý vokál. Už úvodní titulní „Edge Of Thorns“ (Savatage znovu dodrželi tradici pojmenovat desku po jednom z nejsilnějších songů) přímo navazuje na skladbu „Gutter Ballet“, klavírní intro, razantní zářez, sytý hlas Zacka, jeho barvité využití, kytarová práce Crisse, který hrál ve své životní formě, perfektní zvuk, při kterém je jasně zřetelný každý z nástrojů a naprostá kompoziční uvolněnost provází nejen tuhle skladbu, ale téměř kompletní desku. Po vláčnějším předchozím díle jsou Savatage mimořádně silní v tvrdých pasážích, ze kterých vyčuhuje především „Follow Me“, skvěle charakterizující současnou tvář Savatage, od pomalého rozjezdu až po uřvaného Zacka, utrženého ze řetězu, od jemných kytarových vyhrávek k k řezavým riffům, plná střídání temp, nálad i postupů. Do hitové pokladnice lze zařadit návrat k drsným kořenům, přemázlý využitím kláves v podobě hrubé „Damien“, hutnou, valivou a nabroušenou palbu s dusavým rytmem a dravě barevnou vokální linkou „Conversation Piece“, vícehlasé překřikování a účelně kontrolovaný vztek v sypačce „Lights Out“ či Zackovu extázi ve zběsile zvrhlém závěru uštěkané „He Carves His Stone“ .
Možná trochu překvapí zařazení citlivé piánové instrumentálky. Přece jen jde o čistě Jonovu záležitost a ten již nebyl oficiálním členem kapely. Snad i to vypovídá o vztazích uvnitř kapely. Milá a pro Savatage hodně netradiční je i závěrečná ukolébavka „Sleep“ a baladovka „All That I Bleed“ dokonale představí možnosti Zackova vokálu ve chvíli, kdy v téhle pohodě řádně přitvrdí. Přímé srovnání lze nalézt na bonusovce desky „Gutter Ballet“, kde svoji trošku do mlýna přinesl Jon se svým zpěvem. A skutečně nedokážu jednoznačně rozseknout, kdo je vlastně pro Savatage tou hlavní postavou. Pochvalu si Savatage zaslouží i za vyvedenou obálku, která poeticky postihuje obsah desky, tedy souboj dobra a zla (a kde křehká dívka uprostřed temného lesa by měla zobrazovat Crissovu manželku Dawn).
První reedice desky obsahuje akustickou verzi nesmrtelné „Believe“, druhá reedice je doplněna o dosud neuveřejněnou skladbu „Forever After“ (objevila se i na výběrovce „From The Gutter To The Stage“) a demoverzi „Conversation Piece“.
Obavy z odchodu Jona byly zažehnány. Po natočení desky však Savatage opustil další ze zakládajících členů, bicmen Doc Wachholz, částečně kvůli zdravotním problémům, částečně z pracovních důvodů. Sice se ještě na skok ke kapele vrátil v době tvorby následujícího alba, ale turné k „Edge Of Thorns“ odehrál Andy James. Ta největší rána však přišla 17.října 1993, kdy Criss Oliva zahynul při autonehodě, zaviněné opilým řidičem náklaďáku. Savatage se tak během jednoho roku ocitli kompletně bez zakládajících členů. Bez charakteristického vokálu, bez jedinečné kytarové hry. V době, kdy kapela chytala druhý dech po odchodu Jona, mohlo jít v podstatě o ránu do vazu. I z ní se Savatage dokázali oklepat. Smrt Crisse Olivy semkla rozprášené jedince a Savatage se už deset měsíců po této tragické události představili s novým albem.
|
