Aspoň jednou do roka. Nebojte se, nejde o preventivní prohlídku u zubaře, ale o něco mnohem, mnohem příjemnějšího. V Praze se opět (téměř po roce) objevili bratislavští Castaway a to (alespoň jednou do roka…) přece nejde nevyužít. Trosečníci přijeli dělat společnost tuzemákům Votchi a celé tohle setkání se odehrávalo v klubu Vagón. A přineslo hned několik drobných námětů k zamyšlení. Tak třeba, kam až jednou dospějí technologické možnosti…, či třeba, jak ty nesmyslné hudební škatulky jsou vlastně v lidech hluboce zakořeněné.
Castaway pro mě osobně představují jedno z největších koncertních lákadel. Možná vzhledem k frekvenci jejich vystoupení v naší domovině, ale hlavně vzhledem k jejich schopnosti do poměrně stálého koncertního programu propašovat drobná překvapení. Ať už jsou to přátelské výpomoci kolegů muzikantů, zaskakujících za zaneprázdněné členy kapely (jak kterýsi z kluků kdysi s nadsázkou poznamenal, mezi kamarády Castaway je takový zájem o to zahrát si s kapelou, že by samotní členové klidně mohli zůstávat doma :-) ), ať už je to provětrávání vlastního playlistu nečekanými peckami od (zatím) slavnějších kolegů. A to nejdůležitější, co si na téhle bandě pravidelně vychutnávám, je jejich spojení pohody a radosti s nadupaným, energickým metalem. O kvalitách téhle party svědčí fakt, že koncem loňského roku si do deníčku v kolonce významného předskakování připsali Symphony X či dvojku Helloween + Gamma Ray. A tak vlastně jediná otázka zněla, co neočekávaného si Castaway připraví tentokrát.
První překvapení (spíš varovně vztyčený prst) přišlo ještě před samotným koncertem. S rockovými Votchi (sakra, chlapi, jak se to vaše jméno vlastně skloňuje? :-)) jsem zatím neměl ani zprostředkovaně (myšleno prostřednictvím nějaké sosnuté empétrojky) tu čest. A tak jsme s kamarádem docela podezřívavě monitorovali příchozí. Tak nějak nám z toho vycházelo, že klasická metalová komunita na Votchi zřejmě nechodí. A jsme u těch zatracených škatulek. Pražané přišli hlavně za domácí kapelou a tak v průběhu setu Castaway se parket před pódiem nějak ne a ne zaplnit („to je jednoduché, musíš prísť do Blavy…“). Castaway jsou ostřílení borci (a zpěvák Mayo je frontman od přírody), takže s otevřenějšími fanoušky, laděnými na krapet jinou notu, si poradili a dočkali se v průběhu koncertu i docela slušné podpory. Škoda jen, že těch headbangers nebylo ve Vagónu trochu víc.
Set list Castaway byl tradičně postaven na skladbách z debutového alba „Over The Drowning Water“, zřejmě vzhledem k omezenému času tentokrát vypadla „Sanity Embraces“, která byla nahrazena první z novinek, na kterých kluci pomalu začínají pracovat. Mnou opěvované covery od Savatage v podání trosečníků tentokrát nahradila premiérově zahraná poklidná „Ashes“ od Pain Of Salvation. Castaway přijeli v původním složení a ve výborné formě. A jinak v podstatě platí, to co jsem zmiňoval v minulých reportech. Castaway šlapou velice spolehlivě a na trošku větším pódiu, než co jsem zatím měl možnost vidět, mají i víc možností na provozování instrumentálních legrácek (viz. třeba Andrejovo společné basování s Yogim).
Odsýpající set bez dlouhých řečí uvolňoval Mayo typickými žertíky („aká odozva, taká skladba“, kapela sa volá „zkaz the way“, „dáme si něco od podlahy, ale ne od Přemka“), zahrál na federální strunku, když připodobnil oblečení členů kapely k československé trikolóře, dal nám zápaďákům malou instruktáž o situaci ve vývoji internetového připojení na Slovensku a hlavně společně s Andrejem vyhlásili pohotovost na 2. dubna, kdy Castaway představí na Óčku nový videoklip. Ta očekávaná drobná překvapení pro mě tentokrát představovaly drobné změny ve (pro mě notoricky známých) skladbách, jako třeba téměř deathová poloha Mayova zpěvu v pasáži „Wish You Could Save Me“, mírné posuny ve vokálních linkách (kam až se Mayo hodláš zlepšovat ;-)? ). Obzvlášť mě potěšilo příjemné vyvážení obou vokálů a celkově snad ještě agresivnější pojetí písní (než naposledy v Kainu) při přirozeném zachování jejich epičnosti. Výborně seřazený playlist, do jehož gradace výborně zapadli jak Pain Of Salvation, tak novinkový příspěvek (vypadá to, že se bude na co těšit) a který vrcholí v parádní „Letters In The Sand“, při které už to (alespoň v povzdálí) docela slušně vřelo.
Jediné co chybí k hodnocení absolutnímu, bylo už zmíněná větší vazba mezi publikem a kapelou (ale jak říkám, určitě bych nehledal chybu na straně kapely). Pokud vše dopadne, tak jak má, představí se kluci v květnu v Praze znovu. Doufám, že se nás, naladěných na power-progresivní notu, sejde přece jen trochu víc.
Setlist: The Wanting Seed, Different Places, Castaway, This Integration, Goodbye To All That, Wish You Could Save Me, Ashes, novinka, Letters In The Sand
Pokud jsem výše žehral nad určitou opatrností příznivců Votchí vůči Castaway, v podstatě v podobné situaci jsem se ocitl po pauze, kdy se Votchi objevili na pódiu. Objektivně vzato, Votchi jsou velice šikovní muzikanti, s přirozeným šarmem, grácií a lehkostí. Projev kapely je o to nabuzenější, že její příznivci od samotného počátku reagují velice spontánně, souznění publika s kapelou je hmatatelné a bylo zřejmé, na koho většina lidí vlastně přišla.
Subjektivně vzato, Votchi se nestanou mým šálkem kávy. Jejich retro prog hardrock s odkazem na Jethro Tull (a za to nemůže jen ta flétna) mi příliš nesedl. Ale rozhodně musím ocenit suverénní projev kapely i nenucenost jejích členů, kteří si ve volných chvílích klidně odskočí poklábosit na bar, aniž by vystoupení ztratilo šťávu a pak do něj znovu plynule zapadnou, jako by se nic nedělo.
Zvukově čisté, svižné představení (slyšeno alespoň ze zadních pozic), příjemná atmosféra a ryzí zábava. Abych netvrdil, že mě tvorba Votchí úplně minula, zmínit musím razantnější záležitosti „Demon´s Eyes“ a „Searching“, kterým bych se zas až tak příliš nebránil. I tak se Votchi pro mě stali záležitostí, na které jsem se ocitl, částečně si ji prožil a nic zásadního (ani to „paříme, paříme, hejbem se, hejbem se“) ve mně nezanechali. Ale podle spontánního křepčení před pódiem by se mnou většina zúčastněných patrně vůbec nesouhlasila… Už tradičně mi v dáli zahoukal vlak, takže jak a kam se vyvinulo vystoupení Votchí netuším.
A abych nezapomněl na úvodní žehrání na technologie. Koncert byl vysílán naživo prostřednictvím internetových stránek klubu Vagón. Určitě zajímavý krok, ale trochu jako varovné memento působilo vyprávění zpěváka Petra Kutheila o kamarádovi, který poté, co zjistil, že koncert je živě přenášen, usoudil, že jednodušší bude otevřít lahváče a zkouknout koncert doma na monitoru… Věřím tomu (doufám, že ne naivně), že tohle jednoho krásného dne nenapadne i ty ostatní, kteří si spokojeně užívali Votchi naživo.
Setlist: Shout It Out, Scary Woman, Demon´s Eyes, Loveless Loving, Change Myself, Nejdou, Secret Place, Searching, Robber, Crosseyed Mary, Save My Friends, … ?
|
