Žár pohanských ohňů začíná spalovat naší domovinu. Jak jinak nazvat večer (s vyhlídkou na pokračování pohanských svátků ve Zlíně), kdy se v Praze představili bojovně naladění Turisas v doprovodu svých krajanů Norther a naší Panychidy, než zažehnutím oslavné hranice na počest vítězné válečné výpravy zdivočelých vikingů? Jako předzvěst blížícího se Pagan Festu šlo o velice sytý předkrm (jistě není náhodou, že Turisas se na zaoceánské verzi pohanského festu připojí k vystupujícím, respektive nahradí některého z evropských účastníků), který především díky hlavní akvizici večera stálo za to nevynechat.
Otvírací set Panychidy doplatil na specifikum pražského Rock Café nejvýrazněji. Vše je podřízeno závěrečné dvaadvacáté hodině a vzhledem k tomu, že ještě krátce před sedmou večerní na pódiu dolaďovali poslední detaily Turisas, bylo zřejmé, že Panychidě příliš prostoru nezůstane. Ve snaze představit alespoň něco ze své tvorby vzali kluci i zvukovku hodně zkrátka.
Což bylo znát nejméně u celé první poloviny vystoupení Panychidy (tedy u dvou skladeb :-) ), kdy nejvýrazněji ze všech nástrojů bylo slyšet basové brumlání, Magusův krákor jsem chvílemi hledal úplně marně a tipnul bych si i na nějakou nevyladěnost odposlechů, už jen kvůli Magusově protahování krčních svalů zcela mimo rytmus. Když po druhé písni Magus oznámil, že z časových důvodů má Panychida prostor už jen pro další dvě skladby, asi poprvé jsem i já, věčný naháněč vlaků, zalitoval, že produkce v Rock Café je takhle časově limitovaná. Ono totiž přesně podle Magusova pokoncertního konstatování o tradičním postupném vylaďování zvuku se Panychidě dařilo krotit zvukovou rozháranost. U závěrečné „Pageant Of The Eternal Ones“ (která jediná z alba „Paganized“ mi navíc příliš nevoní) už bylo takřka vše jak má být. Co se asi tak bude dít při setu Turisas v publiku naznačovalo už fanouškovsky vřelé přijetí Panychidy. Tentokrát se nekonalo žádné postupné přicházení lidstva, dav pod pódiem spořádaně postával už při zvukovce Panychidy a svojí natěšenost na pohanské melodie dával najevo od prvních tónů panychiďanů. Dřív než se stačilo tohle vystoupení pořádně rozjet, byl konec. Škoda, snad příště bude na Panychidu víc času. Vlivem věcí následujících mi totiž (znovu) začala hlavou vrtat otázka, jak to vlastně při delším setu bude se schopností udržet, při určitě monotónnosti hlasového projevu zpěváka, pozornost publika.
Setlist: Well Come In…- Final Donation Of The Oath, Running Out Of Rules, She Was The Water, Pageant Of The Eternal Ones
Nemohlo za to nic jiného, než projev samotného Petriho Lindroose, zpěváka a kytaristy následujícího počinu, finských Norther. Pokud bych hledal nějakou přímou spojitost mezi pohanstvím a Norther, je velice snadné chytit se Petriho působení v Ensiferum, či účasti basáka Jukky Koskinena u Wintersun. Jinak totiž (téměř oficiálně přezdívaný) bývalý stín dětí od Bodomu do téhle vikingsko-pohanské (bráno čistě škatulkově) nálady příliš nezapadal. K Norther jsem si zatím nějak nestihl přičichnout a (možná právě díky mé northeří netknutelnosti) tak jsem se po chvíli začal v jejich produkci poněkud ztrácet.
Z jednotvárného nářezu mi sem tam vykouklo chytlavé sólo, sem tam klávesová ucholapka a na co jsem zabíral úplně nejsnáz, byly „poetičtější“ pasáže, zpívané romantikem (alespoň v porovnání s hrubým chropotem Petriho) Kristianem Rantou, který Norther táhl až kamsi do nadýchaného oparu To Die For. Za co lze před Norther smeknout klobouk, byla neskutečná dávka důrazné energie, o kterou se kapela dělila s publikem. Bylo fascinující ze zadních řad sledovat spontánní reakce diváků, chvílemi jsem uvažoval nad tím, jestli nakonec ten rozvášněný chumel lidí nepřišel hlavně na Norther. Pocit, že Norther jsou hlavní hvězdou večera vyvolával i pokoutní pohled na hodinky. Čím víc si Norther svůj pobyt na pódiu užívali, tím víc rostla moje obava, aby vůbec nějaký čas zbyl i na Turisas :-). Působivé vystoupení bez velkých řečí, které mi sice splývalo do jednoho dlouhého jednotvárného nářezu, ve kterém díky zběsilému tempu byl problém ulovit (či spíše udržet) nějakou chytlavou melodii, které však bylo divoké a strhující.
Turisas se po krátké době vrátili znovu do naší končin a tentokrát už v roli headlinera. Dalo by se říct, že po dvou vydaných albech je to počin docela odvážný, ale vikingové jej zvládli s naprostým nadhledem. První překvapení přišlo v podobě malého vichru z hor ještě před začátkem vystoupení Turisas, kdy členové crew při nezbytném chystání pódia znenadání začli mizet s kytarou a různými kablíky v zákulisí. Vysvětlení bylo jednoduché, kytarista Jussi Wikström se potýká s bacily a horečkou a tak si zřejmě se strunami pohrával v zákulisí a na pódiu se objevil jen dvakrát, při představovačce a závěrečné děkovačce. Druhé překvápko představovala nepřehlédnutelná čerstvá (nebo že by mi něco z historie kapely uteklo…?) posila s harmonikou. Do řad Turisas přibyla vikingská bojovnice a nutno přiznat, že jednak perfektně zapadla do řad kapely (však taky měla dostatek příležitostí to prokázat) a jednak zpěvák Warlord dostal ideální partnerku ke svému tanečku při preludování houslového virtuóza Olli Vänskäho .
Na to, jakou polohu zajímaly hodinové ručičky při turisasím vystoupení, mě docela překvapilo, jak upovídaný je frontman kapely. Každou možnost využil k rozšafnému povídání, při kterém stihl vychválit nejlepší pivo v Evropě (samozřejmě to české), hodnotit reakce fanoušků v Bratislavě, popsat zdravotní problémy Jussiho i vyhlásit foto soutěž pro návštěvníky koncertu. A kupodivu, ač někdy ty jeho proslovy zdánlivě nebraly konce, na spádu koncertu to nic neubíralo. Pompézní a oslavná nálada, rozdivočení fanoušci i kapela, a potvrzení toho, že na bojové melodie Turisas se dá skvěle halekat, či že do bojové nálady zdánlivě nezapadající častuška „The Court Of Jarisleif“ dokonale sedne do koncertního setu a pohodově odlehčí bojovnou náladu. Typická image kapely, pomatlané válečnými barvami a zachumlané v kožešinách dokresluje vikingskou atmosféru a spojení všech těhle elementů dělá z vystoupení Turisas jedinečný zážitek. Turisas svojí show skvěle vygradovali. Do nebes sahající pompa v závěrečné předpřídavkové „Miklagard Overture“ vyprovodila za fanatického skandování Turisas do zákulisí a kadému muselo být naprosto jasné, co bude následovat. A řeknu vám, že ten šibalský výraz harmonikářky při vymačkávání prvních tónů zběsile zvrhlého přídavku „Rasputin“ byl asi největším důkazem toho, jak si kapela svojí headlinerovskou roli naplno užívá a při finále (Turisas na hodinky naštěstí nekoukali, takže s bimbáním desáté hodiny si zas až tak hlavu nelámali) v podobě vyskandované osudovky „Battle Metal“ už se pod pódiem i na něm jančilo naprosto bez zábran.
Turisas předvedli velkolepou podívanou a do posledního puntíku splnili očekávání. Divoké divadlo, při kterém byla radost pařit, skákat, hulákat, slavit… A teď už zbývá jen mrknout na stránku Turisas, jestli náhodou nemáte zaděláno na zisk fanouškovského balíčku z turisasí fotosoutěže… :-)
Setlist: The Dniepr Rapids, To Holmgrad And Beyond, A Portage To The Unknown, One More, foto soutěž, The Court Of Jarisleif, The Messenger, Miklagard Overture, Rasputin, ?, Battle Metal
|
