Doba je těžká a časy jsou zlé, řekl by klasik. Co dříve platilo, to neplatí (z dávných závějí sněhu neuvidíte v únoru ani vločku), co dříve bylo tvrdé, dnes podezřele měkne (jen si vemte, co páchá dolar), co dříve bylo nemožné se děje (na prezidenta za mořem důstojně kandiduje černoch, nejrychlejší auto na světě staví nezodpovědní Italové a nejlepší baskeťák světa je Číňan) co dříve bylo nepředstavitelné, je realitou (jako třeba trapný tyjátr při volbě tuzemské hlavy státu). Ať chceme nebo ne, pár těch základních jistot, na které se člověk může spolehnout, je občas potřeba.
A tak lze více méně s povděkem kvitovat, že po světě pobíhají lidičci jako je Bernhard Weiss a jeho ansámbl Axxis. Zdá se, že na tohohle chlapíka začíná být spoleh. Pokud mi u předchozího alba „Paradise Of Flames“ vrtal v palici (i přes excelentní formu kapely) červík pochybností, zda Axxis opět neprovedou nějakou nepředloženost, vypadá to tak, že spíš než na experimenty začíná Bernhard a comp. sázet na spolehlivost. Možná konečně našli svojí parketu a navíc chytli slinu na její plné využití. A tak hážou jeden chytlavý hit za druhým. Jistě, jejich melodický metal (alespoň v té formě, v jaké jej prezentují na posledních albech) těžko někoho překvapí, ale věřte mi, že je velice fajn nechat se lapit do Bernhardovi veselé pasti. Čekají v ní chytlavé refrény, schopné rozpohybovat vám celého člověka, zdánlivě nenáročné zpěvné záležitosti, které mají jiskru a ze kterých je cítit radost a chuť ze života.
Abych Axxis nekřivdil, tak na „Doom Of Destiny“ se třech drobných překvapení dočkáme. Tím prvním je trošku nespravedlivá skutečnost, že půvabná Lakonia je stále označována pouze jako host. Možná se jen nechtějí Axxis nechat ocejchovat coby frontwoman kapela. Za Bernhardův povedený výkon na „Doom Of Destiny“ je totiž pošetilé podezřívat jej z obavy, že by jej Lakonia mohla definitivně připravit o hlavní mikrofon v kapele. Faktem však zůstává, že její hlas je pro současné Axxis hodně důležitým prvkem. Překvapením, které si Axxis mohli klidně odpustit, je závěrečný bonus v podobě německy zpívané „Engel aus Hass“. Málokterý jazyk tak muzice nesluší, jako právě němčina a axxisovský příspěvek je toho nejlepším důkazem. Alespoň jedno pozitivní překvapení si Axxis připravili v podobě nezvyklého (pro metalovou kapelu) využití saxofonu v baladické „The Fire Still Burns“. Na hudební překvapení je to tedy tak nějak nerozhodně a můžeme přejít na pozitiva a (sociální) jistoty.
A jistotou je prakticky celé album, na kterém naleznete bohatý výběr Axxis-laskomin. Záleží jen na tom, kterou z ingrediencí, jako je melodický refrén, výborný kytarový riff či šťavnatý klávesový motiv, typický pisklavý Bernhardův vokál či příjemný hlásek Lakonie použijí Axxis dříve a kterou později. Jistota je, že takhle pozitivní metal bude znovu útočit především na příznivce lehčích žánrů. Ovšem necháte-li se strhnout tímhle vírem, garantuju vám, že na konci desky (tedy ještě před bonusem, který hudebně v pohodě zapadne do nálady desky, jen ta řeč…) budete mít ze spontánního křepčení propocenou košili i spokojený úsměv na tváři. Obzvlášť po tak chytlavých peckách, jako je „Father, Father“, „Blood Angel“ či „She´s Got Nine Lives“.
K tomu, abych napsal, že se jedná o nejlepší album Axxis, stačilo málo. To by však Axxis museli aspoň maličko provětrat svoji dávnou chuť na neortodoxnost a nevsázet pouze na linii nastavenou albem „Paradise In Flames“. Jenže to bych si asi těžko liboval v jistotě (a kdo ví, jak by to zase dopadlo…). Po ráji v plamenech by postrčení kvalitativní laťky o kousíček výš vyžadovalo počin hraničící s absolutnem. Takhle lze říct, že hledáte-li jiskřivou jistotu a lehkonohost vysoké úrovně, ze které Axxis vařili nejen v ráji, ale i v dobách svých začátků (i když s trošku jiným kořením), jste na té nejlepší adrese.
|
