Poslední album Savatage „Poets And Madmen“ je dalším důkazem o vnitřní síle tohoto seskupení. Asi nejlépe dobu vzniku alba charakterizuje výrok, který zazněl v jednom z rozhovorů: „…seděli jsme jako boxeři v rohu a čekali na další úder“. Důvodem byla rozkládající se posádka kapitána Jona. Nejdřív Savatage opustil kytarista Al Pitrelli. Vzhledem k jeho aktivitám před vstupem do Savatage bylo stejně překvapení, že vydržel členem kapely tak dlouhou dobu. Možná by byl ještě i nějaký čas zůstal, ale nabídka Davea Mustaina k doplnění řad Megadeth byla pro Ala příliš velkým lákadlem a tak alespoň nahrál na desku některé kytarové party („Stay With Me A While”, „Morphine Child”, „The Rumor”, „Commissar“). Horší (?) zprávou bylo, že Zack Stevens se z rodinných důvodů rozhodl přerušit svojí pěveckou kariéru. Naštěstí s hledáním náhrady za Zacka se Savatage ani nemuseli obtěžovat, k mikrofonu se vrátil Jon Oliva, který tak po deseti letech znovu nazpíval kompletní album.
Pozitivem tohoto řešení byl fakt, že vyšlo vstříc milovníkům starých syrových časů (z období „Hall Of The Mountain King“ a snad i dřívějších). Nevýhodou byla skutečnost, že díky původnímu plánu, kdy polovinu písní měl zpívat Zack a druhou Jon, se musely kompletně překopat vokální linky, některé skladby rovnou zahodit a tím se nahrávání důkladně protáhlo. Tajně doufám, že se někdy odstraněný materiál objeví. Bylo by totiž zajímavé porovnávat jej s finálním výsledkem, protože na místo vyhozených skladeb byly zařazeny písně, ze kterých se na „Poets and Madmen“ vyklubou ty největší tutovky.
Poprvé za svojí kariéru Savatage nepojmenovali desku podle některé z písní (téma básníků a bláznů Savatage nakousli už ve skladbě „Symmetry“ na Handful Of Rain“). Jon Oliva název desky vysvětlil jednoduše: „Paul O´Neill je poeta a já jsem blázen.“ A v téhle kombinaci opět maximálně využívají veškerý možný prostor. Tentokrát vsadili na polokoncept, skládající se z psaného příběhu tří teenegerů, kteří se vloupají do zpustlého blázince. Tam přijdou do styku se složkou Kevina Cartera, fotografa, který získal Pulitzerovu cenu za šokující fotografii, dokumentující africký hladomor (fotografii, znázorňující dítě, umírající pod supím dohledem - majitelé originálního cejda jistě prozkoumali všechna zákoutí alba, takže vědí, o čem je řeč). A který své zážitky z Afriky psychicky nezvládl. Hudebně tentokrát Savatage detailně nekopírují tento námět, spíš lze vysledovat základní myšlenku konceptu, střet s krutým a zlým světem, ve kterém je stále třeba hledat záblesky dobra. (V reálném světě skutečný Kevin Carter spáchal v roce 1994 sebevraždu, v tom savatageovském jeho existence představuje nezbytnou jiskřičku naděje).
Základním stavebním kamenem jsou emoce. Savatage si znovu svým nenapodobitelným způsobem pohrávají se všemi zákoutími lidské duše. Drásají i hladí, řvou i konejší, mučí i uzdravují. Znovu hází na svět hromadu skvělých nápadů, opět smyslně kombinují řezavé a agresivní kytary s dramatickým piánem, znovu sáhnou ke kánonům, Jonův zpěv vychází z jeho přirozeného, dávno objeveného (a postupně trochu pozapomenutého) ječáku, ale klidně navazuje i na „důstojnější“ Zackův způsob zpěvu. „Poets And Madmen“ je tak naprosto typické album Savatage. Plné už prověřených prog-powermetalových elementů, nasycené tím nezbytným nadčasovým lusknutím prstů, které bude ze Savatage vždycky dělat mistry svého oboru. A stejně tak, jako tomu bylo v dílech předešlých, vás Savatage sice znovu zahrnou momenty, na které se předem těšíte, ale ani u „Poets And Madmen“ vás nenapadne, že by se Sava začali opakovat.
Tím nejočekávanějším bodem programu je pompézní „Morphine Child“. Neustálé střídání temp, bouře přechodů a míchání nálad, narůstající atmosféra, charakteristický riff, který si budete ještě dlouho podvědomě pohvizdovat a nezbytné vícehlasy. Desetiminutová hymna, do které Savatage narvou víc energie, než se některým kolegům podaří do celé diskografie. Mimořádně vyvinutý smysl pro teatrálnost, zabalenou do tvrdých tónů, dělá z „Morphine Child“ jednu z nejdůležitějších skladeb celé historie kapely, a pokud by už (bohužel) nemělo dojít k žádnému pokračování, tak i velice působivé završení cesty. Další excelentní lahůdku Savatage nabídli v singlovce „Commissar“. Vzpomínání na dávné časy, charakterizované agresivním pojetím skladby a nervně splašeným projevem Jona je naředěno moderním klapkomalováním či využitím dialogu s chorály. Intenzivní masivní píseň, s vyceněnými tesáky a skvělým kytarovým sólem. Do třetice všeho nejlepšího, „Back To A Reason“, skladba kterou Savatage (respektive její část) použili i na dosud posledním albu Trans-Siberian Orchestra „The Lost Christmas Eve“ v poněkud učesanější a vláčnější formě a tak se ve verzi na „Poets And Madmen“ nabízí srovnání, kterak Savatage mohou znít, když na vás chrstnou svoje problémy bez jakýchkoliv skrupulí. Zbytek alba? Co chcete slyšet jiného, než naprosto typičtí Savatage :-), bez nejmenší slabiny. Deska, která se dá poslouchat stále dokola a neomrzí (osobně vyzkoušeno :-)! ).
Stále se mi nechce uvěřit tomu, že by úchvatná cesta Savatage tímto albem skončila. Ale ten jediný, který je schopen legendu oživit, tedy Jon Oliva, se tomuto kroku systematicky vyhýbá. Ve svých prohlášeních ohledně Savatage si sice občas malinko odporuje, ale jeho doporučení fanouškům, toužícím po Sava, s důvěrou se obrátit na Jon Oliva´s Pain, asi bude nutno brát vážně. Kdo ví, co se vlastně ve vztazích mezi členy kapely potrhalo. Už jen moment, kdy Jon Oliva nejdříve pomohl Zackovi Stevensovi, který to s rodinnou pauzou zrovna dvakrát nepřehnal, natočit první album kapely Circle II Circle, aby mu následně vyfoukl celé její osazenstvo, může cosi napovídat. Na druhou stranu se Jon Oliva´s Pain chystají letos na podzim na společné severoamerické turné spolu s Circle II Circle, čert se v tom vyznej! V mezidobí Zack Stevens spolu s Jeffem Platem oživili svou původní kapelu Wicked Witch a letos by snad mohli vydat album. Chris Caffery si točí svoje sólové desky, vypomáhá známým kolegům a stále se hrdě hlásí k tomu, že jen čeká na Jonův povel „včíl“. Jen o Johnny Lee Middletonovi nějak schází novinky, snad (společně s ostatními členy Savatage) pracuje na novém albu Trans-Siberian Orchestra, které se nám kapánek opozdilo.
K letošnímu roku upínalo svoje naděje hodně příznivců kapely. Přece jen uběhne pětadvacet let od vydání prvního alba. A v souvislosti s tímhle výročím se hodně nahlas mluvilo (alespoň o dočasném) reunionu kapely, o vydání DVD či koncertní šňůře. Těsně před Vánocemi však vzal Jon svým prohlášením vítr z plachet mnoha toužícím. Věhlas Trans-Siberian Orchestra roste, vzhledem k práci na novém albu a chystanému turné a přípravě dalšího alba Jon Oliva´s Pain již na Savatage nezbývá ani čas, ani energie. Takže letos asi ne…, a tak nezbývá než doufat, že tam někde nahoře si Chris Oliva stále ještě drnká na kytaru a pobrukuje svoje: „…I'll be right there, I'll never leave, all I ask of you is believe…“ A třeba jednou tohle pobrukování doletí až k uším Jona a ten znovu svolá dohromady jedno z nejlepších (a nedoceněných) metalových seskupení k sepsání další kapitoly.
|
