Sliby se mají plnit. Když to nevyjde o Vánocích, tak proč ne třeba o Velikonocích? Celých deset měsíců jsme se příležitostně s klukama z hradecké kapely Ramayana domlouvali na to, že už konečně musíme spáchat rozhovor, na kterém jsme se dohodli vloni při křtu jejich eponymního cédéčka. Povedlo se to až teď, kdy se Ramayana spolu s Epitafem představila v Country Clubu Lucie. Ukázalo se, že deset měsíců je dost dlouhá doba na zajímavé události. Personální změny, hudební vývoj, vize o dalším směřování…, společnost mi dělali tahouni kapely zpívají basák Petr „Mazi“ Firman a zpívající kytarista Miloš Koblmüller.
Tak kluci, jak hodnotíte dnešní koncert?
Mazi: Měl jsem trošku strach, protože jsme zkoušeli novou pódiovou show, ale myslím, že se to celkem povedlo. Samozřejmě je pořád na čem makat, to bude ještě spoustu let. Ale myslím, že to byl jeden z lepších koncertů v naší společný kariéře.
Překvapilo mě to, že jste doprostřed setu zařadili asi desetiminutovou pauzu. Proč to?
Mazi: Pauza měla vyloženě za příčinu, že jsem vymyslel menší intro, který Miloš dokázal dotáhnout do stavu, ve kterým bylo a chtěli jsme nějakým způsobem ztajemnit celou tuhle písničku, myslím, že bysme v tomhle směru měli pokračovat víc.
Minule jsme se bavili o tom, že pomalu odcházíte od motorkářského stylu. Stejně se nemůžu zbavit dojmu, že dřív nebo později sklouznete do typického jednotvárného rytmu.
Miloš: Ale my chceme motorkářský styl opravdu dát pryč. Chceme se věnovat muzice ve stylu písní „Bílá múza“ nebo „Královna prokletých“, teď makáme na nových věcech, který s motorkama vůbec nesouvisí. K tomu rytmu, no..,, ten je jaký je, no…
Mazi: Když jsi recenzoval asi před rokem naší desku tak tam jsi kritizoval našeho bubeníka. My o tom víme, a teď jsme si povídali o tom, jak se chceme vyvíjet a co chceme dosáhnout, můžu jmenovat to, že chceme udělat regulérní desku, chceme jít do pořádnýho studia, chceme vylepšit pódiovou show, chceme se nabízet jinak, než jsme se nabízeli. Chceme prakticky změnit všechno a dotáhnout to do podrobností. Jediný, kdo se s tím neztotožnil je Roman (pozn. bubeník), který na svojí žádost kapelu opouští. Momentálně hledáme novýho bubeníka, já se modlím za to, že už příští měsíc bude nový člen.
Jak se vlastně Ramayana narodila, co máte za sebou a vysvětli mi, co znamená název kapely, v textu písně Ramayana jsem se to marně snažil vyčíst.
Mazi: To ti možná mi dva ani neodpovíme, na to tady chybí Honza (pozn.klávesák) .
Miloš: Ramayana je vlastně indický epos o princi Rámovi. Ten název se nám líbil už od začátku, byly na výběr i jiné, ale myslím si, že je hodně originální.
Mazi: Nechtěli jsme žádný anglický název, chtěli jsme tímhle názvem říct, že nejsme nějaký hovada, který plivou pod stůl, chlastaj deset piv denně. Mimo jiné, dřív jsem takový byl, ale už jsem z toho vyrostl (smích).
Miloš: A k vývoji kapely asi tolik. My jsme začínali s kapelou DAS, to jsou asi tak tři roky, byl jsem tam já, klávesák Honza a bubeník Roman. K tomu, jaká byla muzika se ani nebudu vyjadřovat, máme to za sebou, zaplaťpámbu, já jsem zároveň fungoval v kapele Heavy Smokers, kde na basu hrál Mazi. Bubeník z Heavy Smokers už neměl na hraní čas, zároveň z DAS odcházel i náš basák Pavel, mimochodem, tomu v té době bylo asi šedesát let. Takže jsme se dohodli s Mazim, ten se postu basáka rád ujal, líbila se mu i část písniček, které jsme hráli a dohodli jsme se, že úplně změníme styl. Zůstalo pár písniček, pár se jich vzalo z Heavy Smokers, to jsou ty o motorkách.
Mazi: První koncert, který jsme společně odehráli, byl šílenej. Heavy Smokers byli moje srdeční záležitost, jenže bubeník se oženil a aktuální manželka mu zakázala hrát a já z toho byl na pokraji psychickýho zhroucení. Tenkrát jsem neměl číslo na Miloše, náhodou jsme se potkali a zaplaťpámbu za to. Koncert byl domluvený od jara až na 28.října 2006. S Ramayanou jsme hráli dva měsíce, plakáty byly natisknuté na kapelu Heavy Smokers, původní repertoár byl „dvoukapelový“, byla to trochu nutnost, ale velká zkušenost.
Od té doby, co jsme se viděli naposled, tak do Ramayany přibyl nový kytarista. Musím se přiznat, že jsem čekal, že se to projeví poněkud výrazněji, v bohatších aranžích, že ho využijete trochu víc. A když jsme u nového člena, představte mi i zbytek kapely.
Mazi: Roman je momentálně na odchodu, jak dlouho setrvá je na něm, vyšel nám vstříc s tím, že s námi bude hrát do doby, než seženeme nového bubeníka a nazkoušíme, klávesák Honza je svůj a máme ho za to rádi, poaslední člen je Míra Kmínek z Pardubic, nevím jak dlouho hraje na kytaritu, je učenlivej, ale je to lajdák a musíme ho s Milošem hodně cepovat, hodně věcí mě na něm s prominutím sere, ale já doufám, že si sáhne na srdce a dá se trošku do kupy. Je to flegmatik.
Chtěl bych se vrátit k vaší desce. Už není příliš aktuální, jak byste dneska s odstupem hodnotili váš první počin?
Miloš: Ta deska byla splácaná narychlo,ve sklepě, řekněme že relativně s dobrou technikou, ale jen ve sklepě, ten klučina, který nám to dělal, s tím začínal, měl minimální zkušenosti a je to slyšet i na zvuku desky. Postavím se za repertoár, ale ne za zvuk, ten mě samotnýho moc mrzí. Byla to pro nás zkušenost, udělali jsme tam jednu chybu, chtěli jsme nahrát původně tři písničky, pak jsme se zbláznili a nahráli jsme jich sedm. Po těch deseti měsících to bereme spíš jako větší demo.
Co se nové desky týká, kdy předpokládáte že by se mohla objevit a kde by měla vzniknout?
Mazi: Já mám teď vyhlédnuté takové menší studio v Hradci, ještě ho nechci jmenovat. Vyloženě se jedná o to, abychom vyrobili desku, která by se dala dotlačit do soutěží, chtěl bych jí dotlačit i do rádia, což by s tím zvukem, který byl na minulý desce nejde, to se dá poslouchat někde v autě nebo na párty. U nové desky bych chtěl, aby měla aspoň deset věcí, chtěli jsme jí točit postupně, tak, aby to nezatěžovalo nikoho z nás, co se týká školy nebo práce, chtěli jsme na ní pracovat defacto celý rok a vydat jí někdy z jara příští rok, pokřtít to nejspíš tradičně tady v Lucii a začít nějakým způsobem fungovat. Hlavně jsme chtěli letos splnit alespoň těch pětadvacet koncertů, což se nám zatím rýsuje. Není nad živý hraní, ve zkušebně můžeme být denně, ale zkušenosti z pódia jsou o něčem jiném. Jedno hraní rovná se deseti zkouškám.
Takže jaké nejbližší koncerty chystáte?
Mazi: V dubnu máme tři víkendy, 12. budeme hrát tady v Hradci se skupinami Dragon a Tonic, další víkend hrajeme v Týništi s Epitafem, tam budeme hrát s jiným bubeníkem, protože Roman se ten den žení.
Miloš: Romane, všechno nejlepší!!!
Mazi: Takže všechno nejlepší (smích), Romana zastoupí bubeník z královehradeckého uskupení Pitnej režim, ten kluk je velice nadějný, skvěle zvládá šestnáctiny, výborný na činelech, přesný a má výbornou fantazii. Za jednu zkušku s náma dokázal nazkoušet polovinu repertoaru. Jmenuje se Ejzy a doufám, že bude chtít k nám přestoupit.
Co se týká vašich hudebních aktivit mimo Ramayanu, tak vím, že Mazi zpíval sbory na poslední desce Epitafu. Epitaf tady dneska hraje s vámi, takže jak byste hodnotili jejich desku? A chystáte i nějaký další aktivity mimo Ramayanu?
Mazi: Cédečko jsem slyšel, osobně jsem pyšnej na to, že jsem na tý desce mohl být, protože se mi ta deska moc líbí. Epitaf je moje srdeční záležitost mezi českýma kapelama. Ale sto procent teď bude Ramayana, nechystám se na žádný jiný aktivity.
Miloš: Myslím si, že Epitaf udělal velký krok od zábavovýho metalu k regulérní show. Moc se mi to líbí, například písnička „Noc duchů“, to je vynikající věc.
Mazi: To mě mrazí.
Miloš: Radek se na tom odvázal stejně jako zbytek kapely, mrzí mě trochu odchod Honzy Dlouhýho, ale to z časových důvodů asi nešlo jinak. Opravdu jsem rád, že ty kluky znám, že si nás defacto vzali pod křídla, hrajou s námi, myslím si rádi, a my hrajeme rádi s nima. Jsou to kamarádi.
Co se týká scény na hradecku, vezmu-li čistě Hradec Králové, tak jste vlastně jediná trošku výraznější metalová kapela, o kterou jsem tady kdy zavadil. Je někdo, kromě Epitafu, s kým hrajete častěji?
Mazi: Tady v Hradci je to strašně mrtvý. Já jsem jako středoškolák působil v rockovým klubu U Cikána, mrzí mě, že scéna a působení lidí tady je strašně špatný a vůbec to platí skoro o celých východních Čechách. Co se týká kapel, tak jsou kapely, se kterými hrajeme vyloženě náhodně, na zavolání, nebo že se potkáme na koncertě a nebo samozřejmě na internetu.
Miloš: Mě opravdu mrzí, že když sháníme kapelu pro koncert, aby to bylo alespoň trochu v rámci našeho stylu, tak tady prostě nic není. Můžeme sáhnout po pop-rocku nebo nu-metalových kapelách a já ten nu-metal prostě rád nemám, řvaní do mikrofonu, to není zpěv. Klubů je tady relativně dost, není problém ani se do těch klubů dostat, ale přilákat lidi na dobrou rockovou muziku je tady v Hradci problém. Tím nechci říct, že my jsme dobří (smích), ale třeba minulý týden jsme hráli u Kolína a tam je atmosféra úplně jiná a je to nějakých čtyřicet kilometrů. A to se nebudu zmiňovat o Chomutovu nebo Moravě, kde to je úplně někde jinde.
Když jsi nakousl internet, tak musím zmínit vaše stránky. Máte na nich avízo, že budujete nové stránky, v jakém je to stavu?
Miloš: Stránky jsou v přípravě, už je mám skoro hotový, mám dost práce ve škole, takže je dělám pokoutně po večerech, původně jsme je chtěli udělat od profíků, od studia, ale na to v téhle fázi nemáme finance, teď je pro nás priorita investovat do cédečka. Mám stránky připravený, už jen dodělat fotky a do týdne by měly být hotové. Adresa je www.ramayana.kvalitne.cz
Mazi: Největší problém je, že by jsme na stránkách chtěli mít už aktuální sestavu a nechceme na hlavní stránku dávat fotku s Romanem a pak to hned předělávat. Jedná se o to, abychom byli kompletní a já to musím zaťukat, ozvalo se dost lidí na bicí, měl jsem z toho velký strach. Budu se s Romanem loučit nerad, mám toho kluka rád, vím, že na sobě maká, musím říct, že z nás všech je nejpilnější, který do toho dává to, co by do toho měl dát každý z nás, ale bohužel, asi na to nemá. To je to co mě trápí, má v sobě něco…
Miloš: …srdíčko…
Mazi: …vždycky to bude náš člen, nikdy z kapely nevypadne.
Můžu-li se optat na vaše soukromí, tak Miloši, zmiňoval jsi školu, studujete oba?
Mazi: Ne, já už jsem delší dobu v zaměstnání a musím říct, že mě práce strašně moc baví a naplňuje mě, ale jsou věci, který bych chtěl dělat víc, než dělám teď, ale na to je ještě dost času, ještě jsem mladej…
Miloš: Já studuju vejšku v Brně, právo s ekonomií, aktuálně dělám bakalářku a kromě Ramayany a školy, a hlavně přítelkyně, to je to nejdůležitější pro mě, teď jsou pro mě hlavní aktivity Ramayana a rybolov. Náš čerstvý osmnáctník kytarista Míra je ještě na střední škole.
Vraťme se k vaší tvorbě. Nějaké věci dělá klávesák Honza, vy dva se na tvorbě písniček taky podílíte.
Mazi: Já jsem napsal většinu věcí o motorkách, to jsou vyloženě moje texty, napsal jsem pár textů, který ještě nejsou momentálně zpracovaný. Nedokážu psát z hlavy, jsem schopen psát o tom, co mě momentálně tíží, co mě momentálně zajímá, co se momentálně děje, ale nedokážu vyplivnout text jen tak o ničem. To mi nejde a na to jsou dobrý kluci.
Miloš: Proces skládání písniček u nás je takový, že někdo přinese v podstatě hotovou věc a na dalším vývoji písničky se podílí už celá kapela. Každý si do toho dá to , co se mu líbí. Kdybychom měli hrát to, co původně někdo přinese, tak ten styl by byl úplně někde jinde.
Co je váš oblíbený styl, když budeme hrát na škatulky?
Miloš: Poslouchám tvrdou hudbu, mám rád osmdesátý léta, to je moje srdeční záležitost, Iron Maiden, Judas Priest a z nových stylů mám moc rád gotiku, hodně se mi líbí Crematory...
Mazi: …to se shodneme…
Miloš: Nightwish, gothický metal, speed metal. Ale musím dodat, že osobně škatulkování nemám moc rád.
Mazi: Já jsem na tom s Milošem hodně podobně, jsem ten typ člověka , který když slyší dobrou věc, tak mu vstávaj vlasy na hlavě a mrazí ho, já tomu říkám, že mám hudební orgasmus, no a to je Iron Maiden, Judas Priest, mám rád i některé věci od Europe, hodně žeru Bon Jovi, myslím hlavně začátky osmdesátých let, teď už je nesleduju, z novějších kapel Hammerfall, Stratovarius, to je muzika, ke který tíhnu. Muziku, kterou poslouchám asi deset dvanáct let, to jsou Crematory, sleduju jejich torbu poctivě od začátku až do dneška, tuhle muziku miluju a jednou bych se chtěl takovému stylu věnovat.
Takže se dá předpokládat, že Ramayana se postupně přesune k těmhle stylům?
Mazi: O tom jsme se s klukama bavili, aktuálně to řešíme, za nás oba s Milošem musím říct, že v tomhle směru si hodně rozumíme a právě ke stylu Crematory bysme to chtěli vést.
Miloš: V Crematory je hodně chroptění, nechci říct, že takhle nechceme zpívat vůbec, ale chceme to kombinovat s čistým zpěvem, u nás to dělá málo kapel a u Crematory se mi to hrozně líbí. Takže dá se říct, že chceme dělat styl Crematory s omezením chroptění.
Který váš koncert a kterou skladbu považujete za nejpovedenější?
Mazi: Nechci dělat nějaké závěry, ale letošní rok, a to musím zaklepat podruhé, se nám vede. Zatím jsme odehráli tři koncerty a žádný nebyl vyloženě špatný. Byly tam chyby, které tam byly, ale byl jsem hodně překvapený z koncertu ve Lžovicích s Rimortis, lidi mě tam překvapili a nadchli, protože jsme se jim líbili. Zvuk mě tam strašně překvapil, na to jak to bylo malý, tak se netloukl a bylo to hrozně fajn. Lidi po nás chtěli cédéčka, tím je zdravím a určitě je pošlem. Dneska mě překvapilo, že se lidi začali muzikou bavit. Jsme ve fázi, že hrajeme jako předkapela a ta to nemá nikdy jednoduchý, než se lidi maličko zahřejou, tak to trvá. Na konci už lidi pařili a já jim za to moc děkuju, protože takovouhle atmosféru jsme ještě neměli, takže dnešek hodnotím nejlépe. A skladba? Je to hrozně těžký, co se týká zpěvnosti, tak je to „Ramayana“, je tam nápad a melodie, hrozně se mi líbí, ale já miluju písničku „Můza“ , kterou strašně rád hraju a strašně se u ní vyblbnu.
Miloš: Shodli jsme se na tom, že každý koncert má stoupající tendenci, jak v našem výkonu, tak hlavně v odezvě od fanoušků. Mazi zmiňoval Lžovice, tam jsme hráli poprvé, nikdo z nás to tam neznal, na začátku nikdo netleskal, a po poslední písničce jsme museli přidávat, jaký byl ohlas. Z toho koncertu jsem byl nadšený a to samé bylo dneska. Když se to rozhoupe a lidi začnou poskakovat, tak je to pro nás moc hezký a hraje se nám daleko líp, než když koukáme do kachliček. A skladba, taky se mi líbí „Ramayana“, moje srdeční záležitost je „Rytíř“, ale vyzdvihnout musím „Královnu prokletých“, hraju všechny písničky naplno a s radostí, ale tuhletu mám někde hluboko v sobě a v tuhle chvíli je pro mě ta nejlepší.
Já jsem svoje otázky vyčerpal a vy ještě máte prostor zmínit to, co považujete za důležité.
Mazi: Co je důležité pro mě.., odchází Roman, čeká ho osobní život, čeká rodinu a já mu přeju, aby se mu všechno vydařilo, aby mimčo bylo zdravé a aby s Alčou byli šťastní a co se týká naší hudební budoucnosti, chtěl bych, abychom se všichni podíleli na vývoji kapely, abychom to nedělali jen my dva s Milošem, protože ten management v kapele není vůbec jednoduchý. Shánět kšefty, rozvážet plakáty, to zabere spoustu času a nikdo si to neuvědomuje, tenhle apel míří hlavně na Míru.
Miloš: Mazi zmiňoval Romana, chtěl jsem říct to samé, takže Romane, tobě a Alče a rodině, kterou čekáte, ať už je to kluk nebo holka, možná dvojčata a možná paterčata přejeme všechno nejlepší, rádi vás kdykoliv uvidíme a máme vás všechny tři nebo čtyři nebo pět rádi. (smích). Chci vzkázat, aby lidi chodili na muziku, na nás i na ostatní kapely, je za tím spousta dřiny a spousta nocí, kdy ani jeden z nás nemůže spát. Pokud se budou bavit lidi, budeme se bavit i my, takže můj vzkaz je: Choďte nejen na nás, choďte na všechny kapely, opravdu si to zasloužíme. Všichni!
Díky.
|
