Nějak se nám na té Moravě setmělo. Máte-li chuť procházet se po potemnělých depresivních uličkách, které projektoval přemýšlivý architekt se smyslem pro schematičnost, rytmus i se špetkou humoru, vyražte do Prostějova. Mohli byste tam totiž narazit na kapelu Tenebra, která působí od června roku 2006 a na svém prvním demu „Partie s černými kameny“ nabízí přítmím šmrncnutý elektronický rock, který obsahuje výše uvedené elementy. A taky pár drobných plus, která by mohla jednou vytáhnout jejich tvorbu z osidel průměrnosti.
Tím prvním bude bezesporu hlas zpěvačky Gabriely V.G., zachraptělý, ponořený do opojné hloubky, zcela se vymykající stereotypnímu vy(zne)užívání jemných ženštin v tvrdé muzice. Silný a podmanivý zpěv Gabriely má však přece jen jednu nevýhodu (a proto mluvím pouze o drobných plusech). Jednotvárnost. Pravda, muzika Tenebry nějakou zásadní variabilností taky zrovna neoplývá, ale je škoda, že Gabriela (až na čestné výjimky) nemá potřebu svojí silnou zbraň použít barevnějším způsobem. Na pět skladeb, které se na desce nachází, to ještě bohatě stačí, při vydatnější porci se může stát, že i sebechutnější lahůdka může zevšednět. Další plus? Jednoznačně texty. Mám rád podobně zatuchlou, temnou, pochmurnou bezútěšnost, do které se podaří účelně propašovat vtip (odpočívej v pokoji… pro hosty). Hraní si se slovy dělá z „Partie s černými kameny“ inteligentní záležitost, která nesmrdí snobismem a končí u hranice, u které se dá ještě vnímat jako součást hudby (rozuměj zábavy), bez nutnosti zbytečně ztrácet čas podrobným pitváním významu jednotlivých veršů.
Výrazná rytmika (Tenebra se v promo materiálech sama odvolává na hutné kytary zdůrazněné rytmikou) duní prakticky bez ustání, kouzlo jí ubírá patrná strojovost bicích - v současné době už by tento nedostatek měl být odstraněn po příchodu živého tlučmistra. Obecně vzato, ani Tenebra mě svojí studenou udusaností nedokázala přesvědčit o kráse mašinek.
Mám-li vsadit na nejpřitažlivější kus, zastavím se u momentu, který vlastně popírá vše výše zmíněné. Úvodní pasáž „Na hraně duhy“, kde hlas Gabriely výrazně sází na ženskost, elektronické mašiny, které působí velice přístupně a kde pesimismus je přehlušován laskavostí, mě chytla hned při první příležitosti. Provedení, které by dokázalo udělat dramatickou záležitost i z předpovědi počasí. Atmosféra, která se dá krájet, skvěle vygradovaná záležitost, když kytarová stěna působí jako silná podpora pro nejbarevnější zpěv na desce. Druhou stranu mince tvoří „Vůně dehtů“, u které jsem nepochopil ani zbla, zmatená kakofonie a vítězství techniky nad člověkem. To ostatní, nacházející se mezi těmito dvěma póly, by se dalo označit jako velice slušně zvládnuté řemeslo. Kvalitní zvuk, dobří muzikanti, elektronika a silné kytary, temný rock s trochou schizofrenie, u kterého stále (marně) čekám na výraznější útěk z vlastní smyčky.
Celková charakteristika „Partie s černými kameny“ by se dala shrnout do jediného slova. Chladné. Ovšem připouštím, že možná zrovna to je ten stav, kterého Tenebra chce dosáhnout. A pokud je tomu tak, potom to Tenebristé dělají vážně dobře. Ale už jen fakt, že z celé desky na mě nejvíc zabraly momenty, kdy do temných a studených myšlenkových pochodů Tenebry vnikla trocha přívětivého osobního tepla, svědčí o tom, že důvěrní kamarádi z nás asi nebudou.
|
