Patří k lidské přirozenosti neustále porovnávat, co je větší, delší, lepší… A právě tahle lidská všetečnost by se mohla stát problémem pro druhé album německých Atargatis, nazvané „Nova“. Jak už bývá zvykem, najde-li se vizionář, který dosud neprobádaným způsobem oživí některý z hudebních stylových rybníčků (a vlastně kterýkoliv obor lidské činnosti), vzápětí se objeví řada následovníků, plagiátorů či bezduchých kopíráků, snažících se utrhnout alespoň ždibíček z přízně fanoušků. To je přesně případ Atargatis, snažících se svézt na (již dávno vzedmuté) vlně gotického metalu a stále populárního boomu metalových zpěvaček. Ač si ani v nejmenším netroufám tvrdit, že vše podstatné bylo v tomto stylu řečeno, je potíž na tvorbě Atargatis najít byť jen zlomek osobitosti. A najde-li se, není to zase až tak moc zásluha samotných Atargatis.
Uznání patří kapele za to, že nesází na prvoplánovou bombastičnost, produkce desky není zbytečně přeplácaná. Střízlivé využití smyčců či jiných gotických berliček je docela smysluplné a má hlavu i patu. Škoda, že Atargatis trochu víc nezužitkovali schopnost zahrozit kytarovým rachotem, občasná drsná exploze nahrávce hodně sluší. A ač mě obvykle kombinace vokálů ve stylu krásky a zvířete nepřipadá zrovna účelná (zpravidla hrubý hlas mi činívá potíže), u Atargatis je tomu přesně naopak. Rusovláska Stephanie Luzie, známá i z rakouských Darkwell, nemá se svým jemným, poměrně nevýrazným hláskem sílu na to, aby přesvědčivě utáhla celé album. Naštěstí si Atargatis pozvali pomocníky, Matthiase Hechlera z Crematory a Thomase Helma z Noekk a Empyrium. Právě z momentů, kdy se Stephanie může opřít o chlapáckou podporu, nakonec vylezou ty nejpodstatnější okamžiky desky.
Velkou roli při konečném hodnocení hrál fakt, že první (a na dlouho i jedinou) skladbou, která mi uvízla v závitech, byla nijak objevná cover verze „Crucified“ od popových Army Of Lovers. Možná za to může skutečnost, že první polovina alba mi připadá proti solidnímu závěru docela jalová. Snad jen projev Matze Hechlera a chytlavost refrénu v „Riven Inside“ stojí za pozornost. Z té druhé poloviny určitě stojí za to zmínit pochodovou hymnu s hrubým mužským vokálem „The Marching Of The Fey“, či podobně agresivně laděnou „Firebird“. A záhadou mi zůstává, proč píseň „Comets“ je použita jen jako bonusovka. Hlavním motivem alba „Nova“ je souhra a vzájemné působení čtyř základních elementů planety Země – ohně, vody, země a vzduchu. No nevím, dění na té naší kulatině mi připadá podstatně dramatičtější než to, co předvádí Atargatis.
Vyškrtneme-li ze soupisky vklad všech hostí (i ty smyčce totiž pocházejí od nečlena kapely), mohl by se principál tohohle souboru při realizaci vlastních nápadů začít vymlouvat na momentální bolest českého stavebnictví. Nejsou lidi… Naštěstí si lze vypůjčit i jinde a tak album „Nova“ lze strávit vcelku bezbolestně. Smyslové buňky se vám nezblázní a žádný výrazný chuťový ocas po „Nově“ také nenajdete. Ale protože se pár zajímavých nápadů na desce najde a při vědomí, že po světě běhá kupa mnohem horších spolků, viděl bych to na obyčejný a nenáročný gotický průměr, který holt měl štěstí při podpisu smlouvy s velkým labelem. Průměr s ambicemi většími, než je momentální potenciál kapely.
P.S. Chápu, že v dnešní době je zájmem vydávající firmy dobře si ochránit svá práva. A pokud vám v průměru každé dvě minuty příjemný mužský hlas zopakuje, že posloucháte nové promo CD, které je majetkem Massacre Records, tak mu na konci desky možná i uvěříte… Tuto doušku berte prosím jako snahu o vaše pobavení historkou z pisálkovské řehole, která na samotné hodnocení nemá žádný vliv. I kdyby ty kecy prudily sebevíc.
|
