Je fajn, že se začíná na svět znovu stále intenzivněji klubat sluníčko. V zájmu toho, abychom se se zpěvákem Arakainu Honzou Toužimským při rozhovoru slyšeli, jsme totiž nechali zkoušející kapely v hradeckém klubu U Cikána připravovat se na večerní představení a vyrazili jsme na opodál stojící lavičku. Kdysi na tomhle místě stávalo dětské minihřiště a docela mě mrzí, že ho nějaký doveda nechal zbořit. Myšlenka na to, že rozhovor spácháme na houpačce, Honzu docela nadchla. Ovšem, řekl bych, že nadšení u Honzy nenastalo následkem rozhoupaných představ. Spíš bych si tipnul na aktuálně setrvalý stav. Pozitivní energie, elán a zapálení pro věc, jaké se z Honzy valilo na všechny strany, je velice nakažlivé a tohle setkání se tak stalo jedním z nejpříjemnějších povídání, které jsem kdy absolvoval.
Dostal ses do legendy, která má za sebou pětadvacet let působení. Jaký to je pocit pro tak mladýho kluka, jako seš ty?
Je to hezký :-). Já jsem k tomu přišel jak slepej k houslím. V době kdy odcházel Petr Kolář, tak dal mladej Jirka Urban, kterému jsem nazpívával nějakou věc pro jeho kapelu Dymytry, impuls tatíkovi, já jsem ani vlastně nevěděl o tom, že by Arakain potřebovali zpěváka. Oni si vybrali sami, neproběhl ani žádný konkurs. V každém případě jsem rád, Arakain jsem vnímal po celou dobu jejího hraní, ale vlastně jsem nikdy nebyl skalní fanda, nejezdil jsem na jejich koncerty. Co mě monstrózně bavilo bylo to, že ta kapela vždycky neuvěřitelně šlapala. Měli pro mě z Český republiky nejzáživnější riffy, nejzáživnější kytary, vždycky to byl motor jak blázen, jak od bicích, tak od kytar. Takže jsem věděl, že si to budu užívat, protože na týhle muzice jsem odkojenej. Takže jsem rád, je to příjemný, co na to říct… (smích)
Spousta lidí se vyjadřovala v tom smyslu, že jsi Arakain hodně zajímavým způsobem nakopnul a natlačil je do moderny, že s tvým příchodem se Arakain oživil a dostal se do nové fáze. Cítíš v tomhle smyslu nějakou odpovědnost za kapelu?
Samozřejmě, že odpovědnost je to obrovská. Já se to snažím táhnout do moderny od chvíle, kdy jsem do kapely přišel. Nechci Arakain měnit, to nejde. Nejde nějakým zásadním způsobem měnit kapelu, která je tu pětadvacet let a funguje, má svůj styl. Já jsem se jen bál toho, aby když přijdu, aby to nestagnovalo na jednom místě, aby to nebylo pořád to samý, abychom šli aspoň trošku s dobou. Poslouchám mladý party, který přichází ze všech stran a snažím se jít s tím trendem. Nechci Arakain měnit, chci aby to mělo stále to arakainovský jádro, aby to byl nářez, aby zůstaly ty zabijácký riffy, co kluci tvořej, aby to pořád pumpovalo, mělo to rytmus, ale mělo to i dynamiku, to je důležitý. Ale že by jsem to zásadně chtěl změnit, to určitě ne. Jen se snažím o moderní metal, který se bude vyvíjet. Takže jestli působí na lidi to, ž e jsem tam přišel já a Lukáš Doksanský, taky mladá krev a vynikající bubeník, že to jde dál a moderně, tak jsem nejšťastnější člověk na světě.
Zmínil jsi sám, že nechceš, aby Arakain zůstal stejný. Já musím říct, že, ačkoliv jsem se ne se všemi alby dokázal ztotožnit, tak rozhodně Arakain nezůstává stejný a za tu dobu co působí, je neustále ve vývoji. Ty jsi tu dobu proměn vnímal částečně zvenku, částečně zevnitř. Pomineme-li tvojí éru, které období tě oslovilo nejvíc?
Co si pamatuju, tak doma mám takovou tu zásadní desku, tenkrát jsem jí měl na kazetě, „Thrash The Trash“, to byla asi zlomová deska. Pak dlouho nic, „Schizofrenii“ mám na vinylu, tam je fantastickej booklet, který mě absolutně baví a ta deska mě taky vzala u srdce. A pak až „Salto Mortale“, který mi přišlo dobře zvukově udělaný. Myslím, že tam dost producentsky zapracoval Miloš Dodo Doležal, který se vynikajícím způsobem postaral o zvuk. Tam mě bavil zvuk i nápady. A pak mě strašně nakopla až „Metalmorfóza“ s Petrem Kolářem. On je pro mě vynikající zpěvák, ať dneska dělá styl, jaký sám chce, přeju mu, ať si jde svojí cestou, chce to tak, je ode mne o deset let starší, takže třeba ten žánr má jinde. Chtěl hrát způsob o něco starší muziky, nechci to žádným způsobem škatulkovat, to, co si vybral je jeho volba, já jsem rád, že se mu daří. Trend je už dneska jinde, ale „Metalmorfóza“ byla skvělá, tím, že přišel Petr a kapela se změnila mi najednou přišla kompaktní. Vůbec nechci snižovat kvality Aleše Brichty, je to dobrý zpěvák, vynikající textař, který napsal nespočet dobrých textů, ale co se týká zpěvu, tak u mě Kolář zvítězil. Pro mě byla „Metalmorfóza“ takový stupínek dopředu. Desky mezitím jsem si vždycky poslechl, ale nebyl jsem skalní fanda, nemám je naposlouchaný.
Z těch starších období ti k srdci přirostla nějaká písnička, co si dneska rád zazpíváš?
„Gilotinu“ mám rád! Teď hrajeme věci, který kluci v životě nehráli naživo, nebo je dlouho nehráli. „Schizofrenie“ mě baví, nebo z věcí, které dneska budeme hrát, tak třeba „Magor“ mi přijde, že na dobu, ve který vznikla, byla hodně nadčasová. No a dalo by se jmenovat spousta dalších.
Za tu dobu, co Arakain existuje, je asi velký problém sestavit koncertní playlist.
No, to je strašnej problém!
Jak to řešíte, hážete korunou?
Řešili jsme to tak, že si lidi hlasovali o pecky, nebo píšou na diskuzi hity, které by rádi slyšeli. Na to se samozřejmě ohlížíme. Třeba „Apage Satanas“ z playlistu asi nikdy nevypadne, protože to je kultovka, která vždycky fungovala. Ale záleží i jak to baví nás, protože samozřejmě taky chceme, abychom si koncert sami užili. Takže to sepíšeme a obodujeme, opravdu demokraticky se to rozhodne a z toho se sestaví playlist. Musíme myslet na skalní a starší fandy, kteří mají rádi starší období, i na nové lidi, na novou generaci, kterou si snažíme vychovat. Pořád dál, o to jde. Je to dost rozmanitý, obzvlášť teď, když jedeme turné k pětadvaceti letům Arakainu, pořád podporujeme DVD z Edenu, který nám vyšlo a to je rozsah od těch nejstarších věcí až po ty nejnovější. Byl bych hrozně rád, abychom hráli do budoucna co nejvíc skladeb z nové desky, která vyjde někdy v září. Určitě budou v playlistu zásadní věci, ale chtěl bych hrát hlavně novější věci, aby přišla nová generace a měli jsme pořád kam jít. Starý nám přestanou chodit a co potom, že jo… (smích).
Myslíš, že se dnešní mladí kluci při tom informačním tlaku a dostupnosti hudby a informací dají naučit poslouchat metal?
Já myslím, že jo. Ba naopak, řekl bych, že bylo období, kdy nebylo moc moderní poslouchat tvrdou muziku, ale teď se mi zdá, že to přichází nazpátek, třeba jen vlivem kapel z venku, které sem táhnou nové žánry. Myslím, že jsou lidi, kteří se dají metalem vychovat. Neříkám že těm úplně starým, i když se to samozřejmě může jednotlivě líbit i jim. Spíš věci, který se hráli před pětadvaceti lety těm mladejm, dejme tomu šestnáct až dvacetiletým, přijdou dneska vtipný, protože texty jsou pětadvacet let nazpátek, takže jednak tomu nerozuměj a jednak se tomu smějou.
Je to za týden rok, kdy jste hráli s filharmonií v Edenu, jak jsi vnímal takhle monstrózní akci, kterou si v našich podmínkách může dovolit opravdu snad jen Arakain?
To je od tebe hezký, děkuju (smích), kluci by děkovali ještě víc. Byl to parádní koncert. Abych pravdu řekl, neužili jsme si to v tu chvíli, protože jsme byli omezení tím, že je hodně složitý celou filharmonii nazvučit tak, aby jsme ji totálně nezazdili tím kraválem, aby z nás neměli psotník. Bylo to těžký, abychom si to užili i my, abychom je dobře slyšeli. Takže spíš jsme si to užili, až když se to smíchalo a udělalo se z toho DVD. Když se tomu dala finální podoba, tak jsme teprve viděli, jak to vlastně vypadalo. Bylo to krásný spojení, byl tam absolutně skvělý výkon filharmoniků a lidí jako Honza Valta a Václav Záhradník, kteří dělali aranže pro symfonický orchestr, rozepisovali to a dali si s tím práci. Myslím, že to udělali skvěle, neumím si představit lépe napsané aranže pro takovéhle metalové těleso.
Jak filharmonici vnímali takovouhle muziku?
Těžko říct, to by byla otázka spíš pro ně, ale byli spokojení…
Netvářili se nějak ve stylu „co tohle je za partu…“?
(smích) Vůbec ne, myslím, že byli potěšení, protože ono se jim zase tak často nepoštěstí zahrát si před pěti tisíci lidma, takže si myslím, že si to užili. O tom svědčil určitě i ten závěrečný potlesk pro ně, který trval snad čtvrt hodiny. Někteří se usmívali, některým ukápla slzička a když slezli z pódia, tak se usmívali ještě další dvě hodiny, protože byli v euforii, kdy je ocení pět tisíc lidí potleskem a křikem. Co máme natočené záběry ze zákulisí, tak byli absolutně spokojení. Ostatně to teď uvidíme, až pojedeme na Masters do Zlína, tam budeme hrát koncert se symfonickým tělesem, ještě nevím kolik jich tam bude, jestli to bude tak velký těleso, jako jsme měli v Edenu. Tam si to zopakujeme a můžeme s nima konečně popovídat, jaký měli pocity.
Aktuálně jedete turné na podporu CD a DVD se záznamem z Edenu. Jak jsi spokojený s návštěvností a atmosférou na koncertech?
Absolutně. Absolutně moc spokojenej, zdá se mi, že tomu koncert v Edenu strašně moc pomohl a je to zásluha našeho manažera Petra Kubáně, který celý tenhle obrovský cirkus dal dohromady. Vůbec si nedokážu představit, že bych si někdy na něco podobnýho troufnul. Jednak sice nemám zkušenosti, ale i kdybych je měl, tak když jsem viděl jak ten člověk fungoval už strašnou dobu dopředu, tak všechny klobouky, co bych našel, bych házel dolů, to je mistrovský dílo. Návštěvnost na koncertech na tomhle turné je fantastická, je to všechno nad pět set lidí a je to paráda. Když dojedeme turné s takovouhle účastí, tak z toho budu mít moc příjemnej pocit.
Arakain má za sebou vydání kupy cédeček, knížky, DVD, koncert s filharmonií. Je ještě nějaká meta, která se v téhle republice dá dosáhnout? Co vlastně Arakain tlačí stále dál?
V každém případě to teď bude nová deska. Už se těšíme, že jí uděláme pořádně od podlahy, jak se říká, že to trošičku provětráme. Filharmonie je skvělá záležitost, celý to bylo monstrózní a obrovský, ale je pravda, že tam si neužijeme takovýho drajvu, který je průvodním znamením Arakainu. Vhodnější byly balady a střednětempé věci, aby se na ně dala napsat celá aranž, i když se povedly napsat dvě věci, „Gilotina“ a „Amadeus“, kde je to opravdu vejpal, ale daleko víc se nabízí volnější věci. Takže teď se těšíme na to, že uděláme desku, která pofrčí od začátku do konce, která bude mít zase obrovskej ráz.
Na vašich stránkách se objevil termín vydání 1.září. Je tohle datum reálné?
Já si myslím, že je. Víš jak to je, támhle se něco přihodí, támhle se něco přihodí a pak se to prodlouží třeba o měsíc (smích). Ale doufám, že takhle je to naplánované, na novou desku už máme připravené demáče. O materiálu, který mi kluci posílají, si myslím, že bude výbornej a doufám, že to bude paráda.
Podle ohlasů po koncertů s filharmonií se dost lidí dožadovalo vaší další spolupráce s Lucií Bílou a ta se k tomu údajně nestaví nějak negativně.
V žádným případě negativně, ona vlastně hned druhý den nebo tak nějak po koncertě volala Jirkovi Urbanovi, že by si nějakou spolupráci přála, takže na ní myslíme na nový desce, dáme si spolu nějakou věc a Lucka by se mohla pořádně rozhohnit. Přece jenom ty kořeny tam jsou, jí to baví a ona si to ohromně užívá. Tak uvidíme, co přinese nová deska, ale určitě se k tomu Lucka nestaví zády. Vypadá to, že Lucka bigbítem žije.
Jestli se nepletu, tak ty jsi největší mlaďák v kapele.
Jo, to je pravda.
Co říkáš na spolupráci v podstatě s českejma „tátama“ metalu, s lidma s takovou zkušeností?
(smích) To je právě ono, oni mají absolutní zkušenosti a já je získávám od nich, a získávám je celkem brzo a to je hrozně dobře.
Když jsem byl v kapelách, tak jsem býval většinou vždycky nejmladší, co se týká muziky, tak jsem se vždycky pohyboval mezi staršíma kamarádama. Takže jsem na to byl víceméně zvyklý. Ti kluci, oni jsou, nechci říct mladí rozumem, abych z nich neudělal puberťáky, ale nejsou to žádní dědci, uměj si užívat koncerty, skvěle se hraním baví. Já jsem od počátku nezaznamenal žádnou bariéru. Buď jsem starej já (smích), anebo jsme si padli do noty, protože v kapele je absolutní pohoda. Tým lidí, který teď funguje je skvělý, jsou tam výborní lidi, za který bych dal ruku do ohně za všechny, a není žádný problém. Není mezi námi žádná věková bariéra, je to všechno o pohodě.
Předpokládám, že s Arakainem přišel na tebe trošku větší tlak médií, i když v metalu je to trošku relativní. Cítíš nějaké tlaky v tomhle směru a je to pro tebe nějaký přínos?
Já jsem vždycky působil v rockových či metalových kapelách, tam mám kořeny, jen teď je té popularity trošku víc. Jezdí se velký koncerty, jsem viděnej s velkou kapelou, tudíž se o tom píše, ale že by mi to nějak narušilo běh života, nebo že bych to zpozoroval, to ne. Sem tam si samozřejmě někdo všimne „jéžiši, hele, to je ten Toužimskej, jak se máte, kde hrajete…“ v Tescu u pokladny (smích), ale to je asi tak všechno.
Takže žádný pištící holky s deníčkama?
Ne, to je právě ono, že nejsme žádnej boys band, takže žádnej takovej tlak.
Zmínil jsi, že Arakain se chystá na Masters, jak vnímáš festivaly jako muzikant a jako fanoušek?
Já se přiznám, já se tam strašně těším. Je tam sice strašnej nervovej tlak z toho, že se vždycky obrovsky chvátá na přestavby a podobný věci, takže kolikrát je člověk vystresovanej, aby se všechno stihlo, takže když je nějaký problémek, tak si koncert ani pořádně neužiješ. Co mě tam baví nejvíc, je to, že se člověk potká s lidma, který celý rok nevidí, s kamarádama muzikantama, s kolegama z kapel. Po fesťáku sedneme, dáme si něco dobrýho…, to je na tom pro mě to nejvíc, protože celý rok se pořád jezdí, všichni hrajeme soboty - neděle, někdy i přes týden, když se jede turné a nepotkáme se. Takže jsme rádi , že se potkáme na fesťákách, to je to absolutní plus.
Na Arakainu mě vždycky fascinovalo, že na to jaké má jméno, jezdí do zapadlých vesnic, do malých kulturáků. Co je pro tebe příjemnější, malé kluby nebo monstr akce s filharmonií?
Jak se to vezme. Je fakt, že klubová atmosféra je klubová atmosféra, kdo to nezažil, tak to nepochopí. Tam jsou lidi mnohem blíž, kolikrát mám od sebe půl metru lidi, prakticky mi koukají až do krku (smích), a jsou tam mnohem hřejivější atmosféry. Lidi si to víc užívají, tím jak jsou kluby malé, tak i když není žádná velká účast, tak pořád je to tavba a pořád to má šťávu. Na festivalech nebo velkých koncerty kontakt s lidma sice nemáš, jsou daleko, je tam hrazení… Ale zase je tam ta masa, takže obojí má svoje. Samozřejmě, že neuslyšíš takovej rachot při písničkách, když zpívá dvě stě lidí v klubu, nevyrovná se to pětitisícovýmu davu jako v Edenu, kde se podařilo ten stadion skoro zbourat, že tam tekl pot ze stěn. Každé má svoje a my se nebráníme ničemu. Musíme za lidma jezdit a je jedno jestli po maličkých sálech nebo velkých halách.
Arakain se vždycky hlásil k tomu, že je česká kapela, že zpívá česky. S tebou jako čerstvou krví, nezměnila se tahle filozofie, netáhne vás to ven?
Přemýšleli jsme, že přezpíváme anglicky desku, pak už na to nezbyl čas. Je pravda, že jsme o tom uvažovali, že zkusíme přetextovat pár věcí a udělat anglickou verzi jako dřív kluci udělali s „Thrash The Thrash“, tak, že bysme s tím vyrazili ven, protože nějaké možnosti byly a jsou. Ale je fakt, že v poslední době, v posledních dvou letech jsme jezdili hodně na Slovensko a Polska. Na Slovensku angličtinu řešit nebudeme, polákům je sympatičtější čeština, než zpívat anglicky. Je to slovanský národ a mají k tomu blíž. Ale že bysme řekli tak a teď půjdeme ven a uděláme angličtinu, tak to ne, o tom jsme nějak zásadně nepřemýšleli.
Honzo, děkuju, já jsem svoje otázky vyčerpal, takže máš ještě prostor říct to, na co jsem se nezeptal a co považuješ za důležité, co bys chtěl aby lidi věděli.
Nic mě nezapadá, snad jen aby nezanevřeli na Arakain, aby sledovali dění v kapele, aby chodili na koncerty, to je pro nás důležitý, proto to vlastně děláme, pro tu vzájemnou odezvu. Strašně se těším na nové desky a chci, aby to bylo stále lepší a lepší.
|
