White Skull se zkratkou přes severské pláně dostali zpátky do starověkého Říma, aby představili svojí vizi toho, jak to vypadalo ve vztahu mezi Caesarem a Kleopatrou. Škoda, že tvůrci filmové verze Asterixe a Obelixe nevyužili tento hudební doprovod ke svému snímku :-). Takhle lze alespoň konstatovat, že White Skull oba galské hrdiny sice vynechali, ale jejich historický výklad je zpracován podobně chytlavým způsobem (mám na mysli formu, nikoliv dějepisný obsah). Výlet po severských dálavách zanechal na bílé lebce nezanedbatelné následky. Orientace na německé pomocníky se vyvinula (po předchozím hostování Chrise Boltendahla) ve spolupráci s vydavatelskou firmou Udo Dirkschneidera Breaker Records, vyhranost kapely šla nahoru a abecedu hrdinského razantního power-metalu už měli White Skull definitivně v malíku. Možná trochu chybí moment překvapení, protože album „Public Glory, Secret Agony“ jede přesně v linii, nastavené na „Tales From The North“. A kdo ví, kde cestou po severu White Skull zakopli o Stratovarius. Nákaza stratoklávesováním (nebo snad, když už jsme zpátky v té Itálii, její mutace vzoru Rhapsody) se projevila poměrně decentně, bez vážnějších následků a hlavně smysluplně.
Naposledy v dějinách kapely si můžu užít konstatování, že nejtypičtějším znakem hudby White Skull zůstává nadrzlý zpěv Federicy de Boni, skvěle sedící do agresivní, šlapavé nálady. Federica stále systematicky pracuje na svojí klackovitosti, barva jejího hlasu se občas cpe až do chlapácky vyhuleného chrapláku. Je velice šmakózní sledovat, jak ve chvíli, kdy se k mikrofonu ve sborových chorálech dostane i mužská část kapely, se projev kapely zjemňuje. Na rozdíl od tradičního navozování důstojnosti slouží sborové pasáže spíš k ukrocení Federičiny zuřivosti. A vzhledem k tomu, že album „Public Glory, Secret Agony“ po většinu svého času nesleví z kvapíkového tempa, těch pasáží, kdy můžete posoudit, že Federica umí nejen nabroušeně řvát, ale i citlivě zpívat, zase tolik není.
Jako největší hitovky z alba nakonec vystoupí písně, které White Skull oživují hostujícími klávesami. Splašená „High Treason“, která na stratonávnadu zabrala poměrně důkladně (pochopitelně, že White Skull i nadále staví především na kytarách a sekaných chytlavých riffech) a rozhoupaná „Cleopathra“ se zvláštně štěkaným refrénem.
Nějaké problémy? V tomto případě to titulní „navrch huj, vespod fuj“ vůbec neplatí.
Pokud vám do dnešního dne nevadilo, že Federičina angličtina sem tam trpí takřka tradiční netradiční jihoevropskou výslovností, tak si téhle bolístky určitě všímat nebudete. O návaznosti na album předchozí již řeč byla a právě ta určitá odhadnutelnost zavinila to, že bodové hodnocení se znovu zaseklo těsně pod vrcholem. Jinak totiž téhle desce nelze nic podstatného vytknout.
Důležitost alba „Public Glory, Secret Agony“ podtrhuje fakt, že deska byla labutí písní pro Federicu De Boni. Dle oficiálních prohlášení její odchod z kapely zapříčily osobní důvody (a představte si pod tím, co chcete J). Kromě čtyř alb s White Skull lze vystopovat její spolupráci s italskými Witchunters koncem devadesátých let minulého století. Je věčná škoda, Že ze scény zmizel jeden z charakteristických a nezaměnitelných vokálů. A tak snad jediné (poněkud pofiderní) pozitivum pro White Skull (spojené s odchodem Federicy), kteří deskou „Public Glory, Secret Agony“ potvrdili, že se právem zařadili ke špičce italského power metalu, byla skutečnost, že už ani poslední posměváček nebude mít důvod předhazovat jim (už dávno vybledlou) nálepku italského Warlocku.
|
