Kde pro našince vlastně začínají a končí hranice exotiky? V době vytrvalého sjednocování Evropy je docela odvážné do téhle kategorie zařadit i naše španělské téměřspoluobčany. Nicméně mému, angličtinou zblblému jazykovému centru, zní jazyk (a to i přes mé téměř pravidelné letní návštěvy Espáňy) linoucí se z alba „Heavy Metal Resurrección“
podobně, jako na mě působilo dílo litevských Obtest. Tedy exoticky. A autoři díla, kapela Barbarian, zašla na svém druhém albu ještě o něco dál. Jejich vzpomínka na klasický hevík osmdesátých let minulého století, stříknutý kapkou thrashe, zní totiž úžasně archaicky. Díky všem naivním postupům, prostoduchým (z dnešního pohledu viděno) instrumentálním exhibicím a chvílemi až tancovačkovému halekání, se ve finále střídavě chytám za hlavu (to z pocitu, že tohle hoši nemůžou myslet vážně) a zároveň hýkám nadšením. Tohle je X-faktor jako prase! Žádné velké (kdesi vzadu mi skřítek neposeda našeptává, že ani malé) pokusy o umění, ale schopnost bavit.
Tedy za předpokladu, že zapomenete na to, že po světě se prohání kupa kytaristů, kteří svými střelhbitými prsty rozehrávají neuvěřitelné přehlídky barevných tónů, že po světě lítá kupa zpěváků, kteří zpívají, aniž by u toho museli hospodsky vyřvávat, že společné chorály lze využít i jiným způsobem, než bezhlavým halekáním… A hlavně, že Barbariánům odpustíte, že strávili zhruba pětadvacet let v hibernaci a jen co se probrali ze zimního spánku, bez toho, aby aspoň sežvýkli suchou housku a pustili si něco málo z rockového rádia, dali se do kříšení heavy metalu. Pak vám ani nebude vadit, že inspirace, ke kterým se Barbarian hlásí (a že se kluci bez uzardění zaštiťují kdejakým velkým jménem, za všechny jmenujme alespoň Motörhead, ke kterým svým naturelem nemají až tak daleko) jsou sem tam hodně čitelné. A měl-li bych přirovnávat k někomu z domoviny, díky všudypřítomné lihové náladě skončíme u Kabátu v exotickém balení. Ochraptěle vypitá španělština v podání kytaristy Pepého zní vskutku úchvatně, i když při vyřvávání refrénu titulní skladby dřív nebo později asi polezete po zdi. Právě na téhle písničce se dá nejlépe vyzkoušet odolnost vaší nervové soustavy. Přežijete-li dvanáctiminutové martýrium s „dramatickým“ kytarovým sólem, „nápaditou“ rytmikou a fenomenálním „chorálem“ bez větší újmy (jejich nekonečné „héééévy metááááál“ mi vytrvale bzučí v hlavě), nejspíš si s Barbarian budete mít co říct. Asi nejjednodušší způsob, jak charakterizovat pocit, který u mě po poslechu „Heavy Metal Resurrección“ přetrvává, je vypůjčit si pasáž z jednoho kultovního českého filmu: „… ty jsi boží… ják, boží?… ták, prostě boží…“. Nic složitýho…
Neslibujte si, probůh, od „Heavy Metal Resurrección“ žádné zázraky. Barbariáni jsou jednoduše baviči. A to je kategorie, která spoustě lidí asi nepůjde pod nos. Deska má bezesporu svoje kouzlo (i když chvílemi je to kouzlo nechtěného). Rozhodně se nejedná o žádné vzkříšení metalu, jak Barbariáni slibují, ale jsem přesvědčen o tom, že na živo jejich našláplé halekačky musí fungovat. A nejen na vesnických tancovačkách, důkladně zkropených hektolitry opojného moku. Ačkoliv tahle nálada je pro Barbariány jako ukovaná na míru.
|
