Moje tajné přání ohledně Gustava Gabbara se nevyplnilo. Tenhle zpěváček se v řadách White Skull napevno usadil. Přesto prapodivné hrátky s inkvizitory zanechali dost podstatné šrámy na složení kapely. Kromě kytaristy a skladatele Tonyho Fonta a bicmena Alexe Mantiera odešli dosavadní věrní, kytarista (a spolutvůrce) Nick Savio a basák Fabio Pozzato. Vzhledem k tomu, že čerstvá krev (konkrétně kytarista Danilo Bar) se zapojil do kompozičního procesu, dalo by se říci, že s nováčky zavál do poinkviziční spáleniny poměrně čerstvý větřík. I když i to je celkem relativní. Spíš než čerstvý, chtělo by se říci pamětnický, protože na desce „The XIII Skull“ se White Skull vrací ke kořenům. Nikoliv vlastním, o ty jen tak zavadí, ale spíš ke kořenům klasického speedmetalu, oproštěného od zbytečných výletů do výšek. Výsledkem je konečně funkční spojení. Ubylo kláves, sází se spíš na rychlé riffoidní záležitosti se zpěvnými refrény, nezřídka ozdobené sborovým zpěvem (stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že v tomto případě je to spíš z nouze ctnost a způsob, kterak nepouštět Gustava Gabarra příliš často do jeho poloh umečeného kozlíka Matěje). Ubylo syrovosti, hrubosti a agrese, White Skull znovu nabrali kurs k evropskému pojetí. A tak z nich padají přirozeně klouzavé melodie, které nezapřou inspiraci ze zlatého fondu metalu. A kterým chybí větší vyhraněnost (nebo snad kouzlo Federicy de Boni…).
White Skull se drží i na „The XIII Skull“ své (téměř již) tradice „koncepčních“ příběhů. Tentokrát se celé album motá kolem fiktivní hvězdné ságy, vesmírných vetřelců ohrožujících planetu Zemi a tajemství, ukrytého ve spojení třinácti lebek tam kdesi nahoře. Ač by těch tajemství mělo být třináct, ve vypočítávání tajemství úspěchu White Skull bychom asi takového čísla nedosáhli. Zato není nijak imagiární, ale má svá konkrétní jména. Gamma Ray, Rage, Helloween, Grave Digger. A White Skull. Rozhodně nejde kapele upřít snahu o navázání zpřetrhaných nitek s vlastní minulostí. V „Power Of Blood“ konečně zazní ta typicky uštěkaná, sekaná vokální linka, se kterou tolikrát Federica brala dech (mám dodávat, že v Gustavově podání mi nějak chybí devastační účinky?). Bubínky spíš podráždí paprskovitá „Perfect Design“, wagnerovsky rozzuřená „Missing Link“, či rozmáchlá „The Union“, případně hrobníkovsky scotlandovská „Creature Of The Abyss“. (Ale jak říká jeden z mých kamarádů, stejně je to všechno Helloween :-)…)
White Skull spáchali asi nejvyrovnanější album své historie. Takové, na kterém chybí vyložený hit, protože se na něm těžko hledá osobitý ksicht. Takové, které nesleze pod poctivou kvalitativní laťku, protože každá ze skladeb má chytlavou jiskru. Jen je z něj maličko cítit kompromis.
Moje tajné přání ohledně Gustava Gabbara se nevyplnilo. White Skull našli společnou řeč. A i když odchodu charismatické Federicy stále nepřestávám litovat, nad „třináctou lebkou“ už nelomím zoufale rukama, tak jako nad jejím předchůdcem. Nic, co by vás mohlo posadit na zadek. V lavině novinek, které se bez ustání valí ze všech stran a žadoní o pozornost je to takové solidní, (s osudem) vyrovnané album, které stojí za poslech. A asi vám u něj v hlavě ani nebude vrtat červík pochybností, zda by vůbec dostalo svoji šanci na život, nebýt nablýskané minulosti kapely.
|
