Na životní pouti švédských ocelových útočníků by se názorně dala demonstrovat optimistická pohádka pro malé metaláčky o tom, že trpělivost růže přináší. Že vytrvalost a špetka talentu může k úspěchu přivést i kdysi nevýrazné zrnko, utápějící se v záplavě jemu podobných. Že buldočí zarputilost a chuť bádat a nespokojovat se s již dosaženým může nakonec vykrystalizovat do nečekaně silné podoby. Ano, se svým šestým albem se Steel Attack dostali do výborné formy a stvořili svůj zatím nejsilnější opus. A budou-li jednou sčítat veškeré plusy a mínusy, jež vytrousili během této cesty, tak mezi ty nejvýraznější kladné body bude patřit pootočení stylového kormidla a s tím zřejmě související postupné radikální řezy v sestavě.
Á dva tři. Dva roky jsou to od vydání alba „Diabolic Symphony“ a během těchto dvou let opustili partu hned tři (dnes již bývalí) oceláři. A je to i třetí album, na kterém se představuje zpěvák Ronny Hemlin, s jehož příchodem začínají Steel Attack potemňovat, těžknout, přitvrzovat a dramatičnět. Když k tomu připočtete i dost dobrou paměť, tedy fakt, že Steel Attack nezapomněli psát silné melodie, nosné motivy i chytlavé refrény, není divu, že jsou aktuálně srovnáváni s takovými power-progressmetalovými velikány, jako Masterplan, Evergrey, Nocturnal Rites či Manticora. Už jen výčet (a počet) těchto jmen naznačuje, že není snadné a ani potřebné hledat konkrétní berličky, protože Steel Attack jsou díky „Carpe Diem“ tak svébytnou a silnou jednotkou, že se přiblížila doba, kdy i jejich jméno by brzy mohlo být užíváno jako synonymum nejvyšší kvality.
Nejdůležitějším momentem je skutečnost, že „Carpe Diem“ je velice konzistentní záležitost, která kompozičně drží skvěle pohromadě a nenajdete ani náznak nedotaženého místa. Silná produkce, pod níž je podepsán i Mike Wead (kytarista King Diamond a Mercyful Fate), dává vyniknout agresivnímu hrubému kytarovému soundu a mocným riffům, které jsou velice citlivě doplňovány klávesovými party, jež účelně a atmosféricky slouží celku, bez toho, aby na sebe nějak zásadně strhávaly pozornost. Vytrvalé změny tempa, nápaditá kytarová sóla a sugestivní projev Ronnyho Hemlina, jehož pružný, přizpůsobivý a nekompromisně řezavý vokál posunuje nahrávku do těch nejvyšších sfér. Jedinou připomínku bych tak měl k bicím (nebo že bych jenom hledal důvod nejít rovnou na plný počet a nechat si nějaký bodík do rezervy na příště?), které v porovnání s razancí ostatních nástrojů jen více méně sekundují. Dotáhnout i bicí na úroveň ostatních nástrojů, je z „Carpe Diem“ naprosto masakrující nálož. Netřeba vypichovat jakoukoliv skladbu, kterákoliv z nich splní i samostatně velice náročná měřítka. Ovšem pohromadě je to teprve ta správná síla!
Album, které nadchne každého, kdo má rád temnější tvář heavy power metalu. Album, které si Steel Attack v duchu klasického „Carpe Diem“ skutečně vydatně užívají. Od začátku až do naprostého konce. A je potěšení přidat se k nim.
|
