Jak moudrá kniha praví, inkubátorů, tedy zařízení pro regulaci teploty a dalších parametrů v uzavřeném prostoru, sloužících k vytváření ideálních podmínek, existují celkem dva základní druhy. Neonatologický, tedy pro miminka a laboratorní, tedy pro chemikálie. Nevím, kde přesně soudruzi z NDR (nebo tam kdesi odkudsi) s názvem Incubator udělali chybu, že jejich verze tohoto zařízení se dosud nedostala do naučné literatury. Snad v příliš dlouhém procesu vývoje, půtkami mezi jednotlivými vědeckými pracovníky, či vědomě vytvářeném provozním guláši.
Přeloženo do češtiny, Incubator za sebou mají poměrně bouřlivou historii, kdy svoji první desku vypustili do světa (pod intezivním dohledem kmotřičky s kosou) už před sedmnácti lety. V následujících dvou letech se pochlapili každý rok jedním zářezem, aby se ze zatuchlého záhrobí přesunuli do neurosisího vojvodství (hm, tedy alespoň byli popisováni jako německá odpověď na Voivod a Neurosis). Po pětileté pauze se znovu vrací s brutálním death metalem, aby se následně, po vyhazovu hlavní postavy, zpěváka Chrise Mumeltheye, vnitřně rozložili při tahanicích o práva na název kapely. Incubator sice v tomhle podivném období stihli vydat nejprve jedno album (Chris Mummelthey dvě) pod hlavičkou Incubator a následně další pod značkou Inc., ale (zřejmě právě díky Chrisově neúčasti) je v oficiální diskografii potměšile tají.
Tedy prakticky po deseti letech se Incubator vrací. V čele s Chrisem. A evidentně se snahou dohnat všechna ztracená léta. Výsledkem je kompromis. Zastaralý tip inkubátoru dostal nový lak. Pozornému oku zvídavého šťoury neujde tady chybějící šroubek a támhle zpuchřelá hadička, ale v konečném důsledku (ač leckdy s pobaveným úšklebkem) lze v zásadě konstatovat, že Incubator možná nevytváří úplně ideální podmínky, ale miminka jim nevyhynou a chemikálie nevyčpí.
Nejvýraznějším plusem, na kterém lze postavit dnešní existenci kapely, jsou hodně intenzivní kytary, které se nenechávají omezovat nějakými stylovými předsudky (i když především thrash a těsně v závěsu death metal je to, z čeho Incubator rádi vaří), masakrují, drtí, řežou, sem tam i blackově zabzučí, ale hlavně s neutuchající agresivitou (a s vydatnou podporou bicích) mají schopnost vymlátit vám z hlavy přebytečné myšlenky. Myšlenky na to, že některé vokální linky doslova smrdí primitivností, u pasáží v takové „Schön“ vám i „Prší, prší“ může připadat jako vrchol myslitelství, to už není ani zpěv, to je vyřvaná rytmická recitace spojená s diktátorským projevem. Německy uštěkaná preciznost, podle které by se daly seřizovat metronomy. Na jedné straně pocitů (těch kladných) stojí surová, depresivní „Stapellauf“, s mimořádně drnčící němčinou, skřípajícím psychořevem a kontrastní melodickou ženštinou. Na straně druhé (té negativní) elektronicky automatický cover od Richhofen „Der Jungste Tag“. A snad díky chybějícímu zpěvu (respektive nestravitelné němčině, ve které je nazpíváno celé album) a kouzlu devastujících kytar u mě velice vysoko stojí instrumentálka s geniálním názvem „Instrumentalstück“.
Album, které se nekompromisně prožene obývákem s lehce rozporuplným výsledkem. Momenty, které mi vyloženě vadí, se na něm dají najít (zejména díky hrubě nezpěvné němčině) poměrně lehce. Intenzivní nálada a energie, které vás snadno pohltí, má sílu tyhle nedostatky (alespoň částečně) zastřít. Je to jen o tom, jestli máte chuť skočit na přímočarou, jednoduchou vlnu a nechat se bez uvažování vyplivnou až dole pod vodopádem. Uvažování nad zbytečnostmi (či složitostmi dění) se tady nenosí. Pokud přistoupíte na tuhle hru, může být „lieBISSLieder“ i docela působivé.
|
