Elements pt.II - minstrell

Dvojka začíná tam, kde jednička končí: šuměním moře. Z něj se s ohromným rachotem vynoří jako tajemný koráb Alpha & Omega: pomalá valivá skladba, která vlastně vytváří most mezi oběma alby. Možná malinko připomene Soul of a Vagabond, ale mým uším teda vyhovuje mnohem víc. Další je I Walk To My Own Song, a znovu se nabízí srovnání s jedničkou. Tam, kde úplně nefungovala Eagleheart, funguje tato svižnější věc dalo by se říct na sto procent. Úžasné vyšívání kláves s velmi zajímavým motivem, vypjatý nesborový, ale melodický a nátlakový refrén a konečně nápadité sólo v doprovodu s rozdivočenými dvojkopáky. Třetí song pokračuje v zajetých kolejích a znovu se zrychluje. Im Still Alive je fofrovačka šavlovačka, která tne do živého a ukazuje Stratouše v tom nejlepším světle, jako za starých časů. Sólování, neustálé Jensovo vyšívání, kde se střídá s Tolkkim, prostě paráda. Mám znovu připomínat našponovaný vokál až na možnou únosnou mez? Asi ne, že? Další pomalá Season Of Faiths Perfection má zajímavé klávesové party, možná jen škoda toho plačtivého refrénu. Pátá Awaken the Giant je nátlakovka, co může lehce připomenout The Abyss of Your Eyes z legendárního Visions. Bere si z něho to dobré a tak vcelku funguje, hlavně působí živelně, ale hlavně živelněji než střednětempé věci z jedničky. Šestá Know The Difference mě naproti tomu tolik nebaví. A to se přitom klucí snaží, co můžou. Možná to je ten důvod, tady je toho zase všeho jaksi moc. Jens spolu s Tolkkim vyšívá jak vientamské děti na noční šichtě, Koti celou skladbu tlačí nelidské výšky, ale nějak to na mě jako celek úplně nefunguje. Ani další skladba mě zas tolik nebere. Luminous je totiž další cajdák, který sice není špatný, ale na heavy (speed, power jak kdo chce) album jsou tři pomalé prostě moc. Předposlední Dreamweaver není vůbec špatná, znovu se jede nátlakový metálek ve středním tempu v podobném stylu jako u Awaken The Giant, jen se tu a tam ještě zrychlí. Ani nevím proč, ale mně se to docela líbí. Závěrečná Liberty je kýč jak prase, snad ještě větší než byla Michaelem Kiskem nazpívaná skladba Key To The Universe na Tolkkiho druhém sólovém albu. Myslím, že tahle skladba by se lépe vyjímala na jedničce, která byla taky celkově přetažená. Tady toho patosu a cukrové vaty je příliž, to už radši jemnou A Drop in the Ocean z prvního dílu. Jako celek mě dvojka přijde celistvější a možná o chlup tradičně metalovější.

19. 10. 2022 15:30