KULT - David Svoboda

Prostě Fear. Co chtít víc? Pominu-li dokonalou titulní hymnu,tak jde o album plné fantastických skladeb. Osobně nejvíc Miluji Afraid To Shoot Strangers, Childhood´s End, Fugitive a Judas Be My Guide. Ale celá fošna je neskutečně zabijácká.

13. 03. 2020 9:58

- GNT

Tohle album pokračuje tak trochu v linii započaté albem No Prayer for the Dying. Tj. vypalovačky a epické kusy (které beru) v kombinaci s americkou rokenrolovou \\\"špinavostí\\\" (skladby From Here to Eternity, Apparation, Weekend Warrior, tak napůl se k tomu dá řadit i Wasting Love). Za vrcholy alba považuji úvodní song, pak třetí skladbu, naprosto vynikající Childhood´s End (tu bych zařadil mezi 10 nej ironovských songů) a závěrečný Fear of the Dark. Co začalo na tomto albu a čeho se už Ironi nezbavili do dnešních časů, je změna temp v jedn. písních, což je dobrá věc u dlouhých věcí, u 4-5 úderných songů to ale vadí. Málokterá skladba se tak dá označit za rychlou, protože z velmi rychlých slok se přechází do houpavého refrénu (tady např. Fear of the Dark a ještě asi dvě skladby, jinak např. New Brave World, Wicker man). Někdo si to možná pochvaluje, mně ale absence opravdu rychlých písní (tím nemyslím vyloženě speeďárny) na posledních albech Ironů chybí. Malou výjimkou byl album Dance of Death, ten se opravdu povedl (až na titulní song, kde po celých 9 minut slyšíme prakticky tu samou nepříliš košatou sloku, žádný refrén, bridge, nic, jen asi dvakrát za píseň pěkné zrychlení).

26. 11. 2009 6:51