- Venca

Já myslím, že poslední kapela, která mohla v mainstreamu udělat revoluci, byli System Of A Down. Od dob Nirvany největší morda... Od té doby ale nic moc, což je pravda. Takže tak nějak souhlas s Pepsim...

22. 05. 2012 15:38

- Pepsi Stone

Myslím, že devadesátá léta přinášela poslední vzrušující chvilky v rockový hudbě. Dneska sice vychází dobrý až skvělý desky, ale chybí tam experimenty (u těch velkých jmen) a síla něčím překvapit (u těch mladších kapel).

22. 05. 2012 14:58

- GNT

Já myslím, že pokud někdo negrungeový začal po nástupu grunge nahrávat skladby v tomhle stylu, pak to dělal hlavně proto, aby nepřišel o dobrý bydlo. Mnohdy ale snaha nestačí. Ale co, je to pryč, jako každých pět minut slávy. Na powerspeedu se grunge nijak neprojevil ani ho neovlivnil a to je pro mě podstatné. I když mám pocit, že např. Accepti pár koketérií s grungem učinili, nějaké grunge album měl i B. Dickinson: ale tady jde spíše o klasiky heavy metalu. Končím tím, že přiznávám, že nejsem ten pravý, kdo by tu měl o grunge či hair metalu vyslovovat soudy, znám oba žánry málo a v tomto životě se moje znalost jistě neprohloubí. Já kopu za powerspeed, za grunge či hair m. nechť bojují jiní, opravdoví znalci.

22. 05. 2012 12:22

- Crust

No ja bych urcite nesouhlasil s tim, ze scena nekoho donutila hrat grunge taky...vzdycky je to jen o kvalitni pisni a kvalitnim skladani. Ti, kteri ho hrat chteli tak ho hrali a hrali ho vetsinou dobre. Pokud nekoho tlaci firma, nebo to, ze chce zustat u korytka showbyznysu, je na kazdem jak se k tomu postavi. Napadaji me jako priklad Skid Row a jejich album tusim s nazvem Subhuman Race...tam byly naznaky ze by s tim mohli i pracovat, chvilema to znelo i docela dobre, i kdyz vetsinove byla ta deska spis (opet) pruser. Games People Play od Pink Cream 69 v podstate taky. Jinak pokud by nekoho zajimal vesely grunge tak at sahne po takovych Ugly Kid Joe, i kdyz ti byli dost riznuti ztrestenosti a energii takovych Faith No More.

22. 05. 2012 11:17

- GNT

Mně je v podstatě jedno jestli grunge zabil hair metal a jestli to byla škoda. Trvalý u hudebníků jsem nemusel, přišlo mi to směšný, ale proti gustu žádný dišputát; taky uznávám, že v hair m. se objevily i dost kvalitní věci a něco z toho jsem měl (a možná ještě mám) na deskách. Na nástupu grunge mně vadilo hlavně to, že tahle módní vlna donutila hodně kapel vydat podivná alba, která se často a časem nelíbila nikomu, mnohdy ani tvůrcům. Jak se říká, ševče, drž se svého kopyta! Kdyby grunge v poklidu koexistoval spolu s ostatními styly, neřekl bych ani popel. Ještě k té depresi v hudbě - užil jsem se deprese dost ve svém životě, kolik roků jsem se s ní potýkal, takže nevidím důvod, proč bych ji měl vyhledávát v umění, nejsem masochisticky založen a sebevražda společností nepochopeného umělce-zhrzence není mým cílem. Ale nikomu to neberu, i tak se dá život nasměrovat. V době, kdy grunge kraloval jsem měl debatu s kamarádem a tehdy jsme si řekli, že už nás to věčné kňourání, zahledění v sebe sama a hledání východiska v sebedestrukci sere, že jsme pro metal optimistický a vítězný, vždyť právě proto jsme tenhle žánr začali poslouchat. A tím se od té doby snažím řidit.

22. 05. 2012 10:51

reakce na úvodník - Anonim

Podle mě nejvíc muzice škodí přesně ta "trendovost" a podléhání různým módním vlnám. A to platí pro všechny styly. Jedna kapela přijde s něčím novým a spustí, tak revoluci a dalších tisíc jí začne napodobovat. Jenomže z toho tisíce dosáhnou jejího úspěchu sotva 2 -3 kapely. Takže kdyby Nirvana tehdy přemýšlela stejně jako (jak píše Pepsi Stone) v devadesátých letech Pink Cream 69 nebo Warrant, hrála by vlastně v té době moderní hair metal a téměř jistě by nedosáhla takového úspěchu a hlavně svět by nikdy neobjevil grunge. Naštěstí se tak nestalo. Tehdy se scéna opravdu pročistila, ale zase začala nová módní vlna stejně hrajících kapel se stejným soundem a podobnou image, takže to vlastně v podstatě nikam nevedlo. Jak řikám, historii vždycky psaly kapely, které se vydaly vlastní cestou a nepodléhaly modním vlnám a nekopírovaly někoho jiného. A co se týče toho experimentování, tak je rozdíl jestli se kapela rozhodne experimentovat z vlastní vůle nebo jestli ji k tomu násilím nutí trh nebo vydavatelská firma. Na výsledku je to hned poznat. Takový Judas Priest vydali svého Painkillera ještě před tím, než se ta vlna grunge rozjela a je to výborná deska. Přesně takový vydařený experimentální pokus, který posune kapelu o dost dál. To samé se bohužel nedá říct o spoustě dalších kapel, které se o pár let později snažily jen trefit do trendu.

22. 05. 2012 10:19

- Crust

ono je to myslim naprosto v poradku, protoze takto grunge tehdy pusobit chtel... misto klipu s usmevavymi kluky, kteri pobihaji po velkem podiu v laclacich a trpytivych kostymech a vzajemne se tahaji za svoji trvalou a predvadi kazdou chvili kytarove eskapady prisel depresivni, halucinogeni a kytarove minimalisticky styl, ktery se hral ve sklepe s jednou zarovkou

22. 05. 2012 9:55

- GNT

Nástup grunge způsobil, že jsem se téměř na 15 let přestal zajímat o metal (měl jsem za to, že ho grunge zničí), obrátil jsem se ke kapelám 70. let a doháněl posluchačské resty. Grunge jsem až na klipy, kterých v jistém období docela dost běželo i v naši televizi, nevnímal. A z toho, co jsem zachytil, jsem věru nadšen nebyl: všudypřítomná deprese, častý příklon ke kakofonii, tristní výkony muzikantů. Znalec žánru může oponovat a vypsat tu desítky příkladů, kdy byl grunge optimistický, výsostně melodický a hráčsky dokonalý. Na mě a mé okolí však tento žánr působil výše uvedeným způsobem. Dnes je to všechno historie a mávám nad tím rukou, ale krátce po r. 1990 jsme nástupem grunge byli opravdu zděšeni. Ještě dodám, že grunge, hair metalu (případně si dosaďte další žánry) bylo v médiích několikanásobně více než v zmiňovaném věčném otloukánku powerspeed metalu, do něhož si každý rád a s gustem kopne (tenhle žánr bude brzo snímat všechny hudební hříchy světa).

22. 05. 2012 7:36

- Venca

Tak já myslím, že ten vývoj byl jasný... Osmdesátky byly vyumělkovaný, uhlazený, načančaný. Bylo evidentní, že přijde někdo, kdo udělá pravý opak - syrovost, bordel, hard rockové kořeny. Ovšem, tvrdit o těchto lidech, že neumí hrát, je pěkná blbost. Stačí si poslechnout Alice In Chains...

21. 05. 2012 9:44

- Pagan

Nereagoval jsem, protože to byl nesmysl, nikdy jsem do NIGHTWISH neryl způsobem, který se mi snažíš podstrčit, byly to pouze výtky věcné, nikoli jízlivé či zlomyslné.

21. 05. 2012 8:39

- Bubák

Savíku, ty mě překvapuješ, podle mě zrovna deska Food For Thought od PC69 je absolutně geniální. Jinak Pagane, že tě huba nebolí, přesně tohle sem ti jinýma větama psal v kauze Nightwish, a jaká byla odpověď? :-DDD ach jo, radši nekomentovat...:-D .. ToPi: Apropo, co se týče např. Pearl Jam, ty si nepomatuješ skladbu Jeremy? Tož to je docela smutný...... a že by ty kapely neuměli hrát? No to už je teprve akurátní blbost.... a to je prosím neposlouchám, ale rozhodně bych tohle neplácnul....

20. 05. 2012 22:02

- Crust

Nemyslím, že je třeba cokoli pročišťovat...ano, je tu renesance Hairmetalu a těch kapel je hodně, ale myslím, že je to jen a jen dobře a jak píše ToPi, na popředí zájmu jako na konci 80tek ten styl už stejně nebude a z obálek časopisů na nás natupírované hřívy a našminkovaní chlapi koukat nebudou (pokud to nebudou Tokio Hotel). Kdo se v těch kapelách ztrácí, může začít poslouchat kromě toho i něco jiného. Já jsem za ten návrat rád. A btw, nemyslím že by grungeři neuměli hrát. Ano, Cobainova hra zněla naživo příšerně, ale to byl spíš zfetovanej. Kromě toho vedle Nirvany i Pearl Jam nebo Alice in Chains mají rozhodně songy, který patří do klenotnice rockový muziky a lidi, který tahle grunge vlna tehdy zasáhla si je určitě pamatují dodnes, i když už třeba nenosí dlouhý vlasy a flanelku. Ono je to tak, že každej má nejradši tu hudbu, na které vyrostl a poslouchal zamlada a to ostatní mu častokrát přijde jako sračka. Takže řeči o tom, že nějaká bublina praskla jsou zbytečný. Trends come & trends go. Some of them return :)

20. 05. 2012 21:32

- Savapip

hm, Pepsi, s tímhle dost nesouhlas, alespoň u Pink Cream 69 naprosto - "Change" i "Food For Thought" jsou u mě na beznadějně nejnižších příčkách diskografie kapely (možná by PC stáli za seriál ;-) ) . U Warrant bych to měl asi podobně, obecně vzato, vlastně většina kapel, které tenhle nirvání virus chytla, jen chytaly módu, ale jejich hudbě to moc kladného nepřineslo (momentálně mě však žádná nenapadá, u které bych si řekl, že by to mělo zásadní přínos)...

20. 05. 2012 14:46

- Pepsi Stone

Podle mě každá scéna tohle potřebuje. Po Nirvaně zůstaly jen ty silný kapely. Ty přežily dodnes a dodnes dělají dobrou muziku. A jsou i kapely jako třeba Warrant nebo Pink Cream (což jsem zmínil v úvodníku), který v době kdy se infikovaly natočily ty nejlepší desky.

20. 05. 2012 13:49

- ToPi

Tak toho bych se dožít nechtěl. Celý kolotoč kolem Nirvany a dalších podobných kapel na celých 10 let totálně zabil kytarovou scénu, do popředí kytarové hudby se dostaly kapely, které neuměly hrát a jejich hudba neměla žádnou přidanou hodnotu, která by přežila do dalšího desetiletí. Nebo si snad někdo vybaví aspoň jeden song od Pearl Jam? Já tedy ne. Hudba těchto kapel neměla ani zlomek kouzla a charismatu těch "kašpárků", které smetla. Původně jsem přijímal existenci tohoto boomu kladně, protože odvedl hodně lidí od discosraček ke kytarové hudbě, ale ani toto už neuznávám, protože vkus těchto lidí zůstal i nadále povrchní, ostatně jako u většiny lidí, jejichž vkus (nejen hudební) se utvářel v 90. letech. Ale to už by bylo na filosofickou a sociologickou úvahu. Ztracená generace mých vrstevníků, z nichž si cestu k opravdové hudbě našli jen samorosti anebo ti, jimž se hudební vkus utvářel už v dětství v 80. letech (jako mně).

20. 05. 2012 12:59

- Pepsi Stone

Pagan: Tohle absolutně bez komentáře... ToPi: Spíš jsem tímhle úvodníkem chtěl říct, že už je tady zpátky celá ta nabubřelost a kašpárkovistost konce osmdesátých let a že by bylo dobře, kdyby zase přišla nějaká kapela (jako tehdy Nirvana), která totálně rozsekala celou scénu a zppůsobila revoluci. A tehle gnermáunksdý power metal jsem použil pouze jako příklad té kašpárkovisti, která je samozřejmě v každém stylu (pochopitelně i v mém oblíbeném Us-glamu nebo hair metalu), ale tady je podle mě nejvíc do očí bijící a proto podle mého nejmarkantnější.

20. 05. 2012 8:34

- Ferda

Pagane, to píšeš o sobě nebo Pepsiovi? :D, myslím to - okázale vyjadřovat při každé možné příležitosti

19. 05. 2012 11:12

- Pagan

Ke slovům ToPiho není co dodat, snad jen, že když někdo nemá nějaký styl rád, je to naprosto v pořádku, musí-li ale tuto nechuť okázale vyjadřovat při každé možné příležitosti, svědčí to o jisté nevyzrálosti, která je nucena za každou cenu prosazovat svůj názor a myslet si, že jedině on a žádný jiný je pravdivý. U hudebního publicisty je pak takové chování smutné dvojnásob. Nemluvě o tom, že prosazuje ty své oblíbence úplně ve stejných pocitových (tedy nikdy ne dostatečně objektivních) vzorcích, jako to činí někdo, kdo miluje třeba právě power metal.

19. 05. 2012 10:25

Trocha oponování - ToPi

Každý, kdo nemá rád některý žánr, má tendenci vidět jej všude. U Tebe je to powermetal (berme toto slovo v mém příspěvku jako termín zahrnující vše kolem konzervativního melodického truemetalu), u mě jsou to všelijaké "core" styly. Ale srovnávat to s hairmetalem? To ne. Hairmetalu byly plné časopisy, MTV, rádia a já nevím, co ještě, zkrátka se před ním nedalo uniknout. Žádný metalový žánr dnes v médiích rozhodně všudypřítomný není (pokud nepřijede Metallica nebo Iron Maiden). Dá se říci, že pokud informace o něm vyloženě nevyhledáváš, tak o něm ani nevíš. Navíc žádná powermetalová kapela s drakem na přebalu a filharmonií v zádech není ani na zlomku podbízivosti, co libovolná hairmetalová banda na přelomu 80. a 90. let (jakkoliv nám zpětně ta lacinost spíše imponuje). Takže volání po "revoluci" neobstojí, protože není proti komu tu revoluci dělat. Zajdi na koncert libovolné tuzemské kvalitní kapely hrající melodický metal v germánském stylu a zjistíš, že vás tam víc než 30 nebude (pro tebe příjemné zjištění, pro jiného nepříjemné zjištění). Jediné, co budí dojem všudypřítomnosti powermetalu, jsou rozpisy některých festivalů (přesněji řečeno - jednoho největšího). Ano, festivaly u nás lze rozlišit na 3 druhy. "Powermetalové" (když už s tím pojmem takto zacházíme), blicí (např. Brutal) a vidlácké (tady snad není třeba příkladů). Když o tom tak uvažuji, opravdu tady chybí festival, který by reprezentoval Tvůj US-glamový vkus, rozhodně by to bylo příjemné vytržení ze zajetých kolejí a já bych tam zašel hned. Ale určitě to není důvod, proč v kapelách, které tu vystupují díky tuzemskému diváckému zázemí častěji, vidět nějaké nepřátele. Inklinování k hudbě germánského stylu máme v tomto národě zakořeněno už od Mozartových návštěv.

19. 05. 2012 10:03