- rumcajs

Nová alba Pretty Maids i sólovky Ronnieho se tu obecně těší poměrně nadšenému přijetí. Osobně za poslední fakt skvělé album PM považuju Pandemonium a ostatní věci na kterých se Ronnie podílel, ať už další alba PM, Nordic Union či jeho sólová tvorba, mi dost splývají. Docela dobře se to poslouchá, ale kromě melodičnosti to ničím moc nevyniká (světlá výjimka je první poloviny alba Animalistic od NU), naopak mě dost vadí na všech nahrávkách zahuhlaný a zbustrovaný zvuk. Problémem je právě ta splývavost, zaměnitelnost Ronnieho projektů. V podstatě je celkem jedno, jestli posloucháte PM, NU či sólovky, je to všechno podle jednoho mustru, což je trochu škoda. Trinity je docela fajn deska, ale trpí právě všemi výše popsanými neduhy, takže za sebe dávám 7,5.

21. 10. 2023 17:02

- - Petronius

No, tentokrát pro mě Ronnie nachystal trochu zklamání. Mezi 12 kusy písní (přičemž Via Dolorosa je jen instrumentálním intrem) mám pouze dvě favoritky - těmi jsou The Unwanted (vyjímala by se na i kterékoli klasické desce Pretty Maids!) a uhlazená Soul Divine. Snad časem dám ještě šanci hravé If You Can Dream It. Předchozí album Make It Count mi přijde daleko libozvučnější. 6,5/10.

21. 10. 2023 6:55

7,5/10 - rublik05

Když Ronnie Atkins před zhruba třemi lety ohlásil vydání sólového alba, byl jsem velmi zvědavý, co si pro posluchače tato dánská legenda přichystá. Bylo mi jasné, že s největší pravděpodobností se bude jednat o malinko odlišnou hudbu, než jakou vydával s kapelou Pretty Maids či s projektem Nordic Union. První sólové album „One Shot“ dopadlo na výbornou, velice příjemná rocková deska, dodnes se k ní rád vracím. A vida, tři roky uběhly jak voda a my tu máme v pořadí již třetí(!) sólové album s názvem „Trinity“. To jako celek nikterak nevybočuje z mantinelů stanovených předchozími dvěma alby, nese se ve stejném duchu a sází i na stejné postupy, co se jednotlivých skladeb týče, oproti předchozímu albu mi však novinka přijde o něco tvrdší a živější. Autorský rukopis zůstal každopádně plně zachován, žádné velké experimenty se nekonají. Zářným příkladem je hned úvodní skladba „Trinity“, příjemná skladba s fajn refrénem, v podstatě se jedná o typickou skladbu Ronnieho sólovek. Následující „Ode to a Man“ je zpočátku trochu svižnější, pak už je to ale spíše takový standard. Skladby „Paper Tiger“ a „Soul Divine“ mají z mého pohledu nejhitovější ambice, obě mají velice příjemnou, rockem načichlou atmosféru. „Godless“ je spolu se svým intrem „Via Dolorosa“ zajímavá skladba, začíná poměrně dost tvrdě, mě však po určitém čase začala šíleně nudit a píseň mi přišla nekonečná. Kratší mohla být i s následující „Shine“, která jinak perfektně graduje. V druhé části alba patří k nejvýraznějším skladbám uvolněná, hravá skladba „If You Can Dream It (You Can Do It)“, tvrdší „Raining Fire“, a také závěrečná atmosférická balada „What If“, kterou rovněž vnímám jako jednu z nejsilnějších položek na albu. V určitých chvílích se však nelze ubránit pocitu, že skladby či jejich části se nápadně podobají skladbám z předchozích dvou sólových desek, což není úplně ideální, nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o třetí sólový počin během tří let, dá se to tak nějak předpokládat. Tak či tak je „Trinity“ vcelku povedená deska, malinko lepší než předchozí „Make It Count“, avšak ne zas tak dobrá jako prvotina „One Shot“, jež obsahovala více hitů a menší množství průměrnějších songů. 7,5/10.

20. 10. 2023 7:50