- minstrell

Čtvrté album kapely bylo druhým v pořadí (prvním byl Twilight Time), se kterým jsem měl tu čest se seznámit. Poslech zezačátku malinko ovlivňovali kladné recenze v tehdejším Metal Hammeru (deska měsíce) , a zápornými v tehdy šíleně tendenčím Sparku. Pípa ho totiž sepsul od A až po Z a dal mu 2,5 bodu z 6. Nezbylo nic jiného než se pokusit oprostit od vnějších vlivů a udělat si obrázek sám. A tak i po více než 17-ti letech od prvního poslechu řadím FD k vrcholům diskografie (společně s Episode). Úvodní vichřice v podobě Against The Wind, střídá stíhačkou začínající hit Distant Skies (zkoušeli jste si to někdy pustit na kvalitních sluchátkách? Opravdu jako realný přelet) a úvodní blok ukončující středně tempá Galaxies . Následuje mrazivá Winter, tady všichni kritici omílající podobnost s Helloween sklapnou naprázdno. Stratovarius je ukrutná instrumentálka, asi nejlepší jakou Tolki & spol udělali. Lord Of the Wasteland je pak mustr pro další speedové Strato fláky. 030366 mi malinko připomíná Queensryche a Nightfall pak připadne možná zbytečně chladná, podobně jako 030366 trošku neosobní. Nejdelší věc alba – We Hold The Key – je z úplně jiného těsta. Je to majestátní majstrštyk, který úplně bere dech, chvílemi jemný zpěv vystřídá Kotiho silový výraz. Následuje úchvatná Twilight Symphony a já jdu definitivně do kolen. Závěr je prostě úžasný, následuje už jen uvolnění v podobě instrumentálky na rozloučenou, no a skoro hodina muziky je pryč. Ani nevím, čím to je, ale právě období předcházející obrovským komerčním úspěchům kapely (do alba Episode včetně) je pro mě tím nejmilejším.

17. 08. 2012 15:36