„Křič, dokud někdo neuslyší tvoje volání…“
Úryvek z textu titulní skladby alba „Scream“ jsem na úvod nezvolil náhodou. Osobně totiž k tomuto albu cítím docela dluh a jeho volání mě dostihlo prakticky až při tvorbě tohoto seriálu. V době evropského vydání alba (v Japonsku vyšlo o rok dříve) mi tahle deska vůbec nešla pod nos a považoval jsem jí za další z podivných kotrmelců, do kterých se Pretty Maids dostávali. Důvod? Šok v podobě nečekané agresivní heavy metalové smršti, která se ze „Scream“ vyvalila.
Pretty Maids jsou zpět se svým mixem útočných melodií. Tentokrát sice kladou více důraz na vyceněné zuby (nakolik je to zásluha producenta Flemming Rassmussena?) a svou jemnější tvář, tolik vystavenou na odiv na minulém albu, zdánlivě lehce přehodili závojem. Je zvláštní, že po vysčítání všech destruktivních následků, které tahle bouře způsobí, zjistíte, že poměr útoků a pohody není zas tak veliký. Celkem tři balady a jedna rychlejší pohodovka však evidentně nestačí bránit nájezdu rozzuřených bojovníků, kteří se ze služebných vyklubali. A předpokládám, že tenhle chuťový ocas je přesně to, co si Pretty Maids od „Scream“ slibovali. Jak jinak chápat jejich hříčku, kdy po „závěrečné“ úlevné baladě „Anytime Anywhere“ na vás na konci vybafne utajený světadíl v podobě agresivního speed metalu (takhle rychle snad kluci nikdy nehráli…) ála Pretty Maids, který definitivně rozmetá vše, co se téměř podařilo zklidnit a urovnat?
Úvodní trojka skladeb – regulérní peklo. Ostré riffy, kousající kytara, masivní zvuk a řezavý Atkinsův vokál, ze kterého by si i v obchodech s motorovými pilami sedli na zadek. Co vytváří v tomhle nářezu typickou náladu Pretty Maids? Rozevlátý refrén v „Rise“ coby nezbytná pozitivní jiskřička mezi vyceněnými tesáky, fantastická variabilita Atkinsova vokálu v titulní „Scream“, a její neskutečně kontrastní teatrálně muzikálová a náladotvorná vsuvka, či všudypřítomné chorály, evokující první album kapely. Po lehkém uvolnění v „milostné“ baladě „This Love“ a nenáročné pohodovce (tohle je typické Pretty Maids sluníčko, které na kůži pálí a v duši zahřeje) „Walk Away“ přijde vrchol desky. „No Messiah“ – hardrockovka plná napětí s výraznou basou, odštěkávaným rytmickým refrénem a výhružně se převalující náladou. Těžké a působivé. Zbytek desky? Vytrvalý souboj mezi romantikou, vytrčenými ostny i dosud nepříliš vyzkoušenými končinami („Don´t Turn Your Sex“).
Bývalo dobrým zvykem, že na každé desce kapely se objevil vyložený zapamatovatelný hit. Této tradici tentokrát Pretty Maids nedostáli a lze-li to považovat za chybu, pak je to ta jediná zásadní. Pokud tedy akceptujete značně opepřený projev kapely. Ale z vlastní zkušenosti můžu jen doporučit: „předsudky stranou“. Nutno ještě zmínit i skutečnost, že ještě v roce 1995 následoval album „Scream“ živý záznam z koncertu v Kodani, nazvaný „Screamin´Live“.
„Scream“ je nezbytný dílek skládanky o možnostech a schopnostech kapely. V době, kdy ve světě rozhodně nebylo módou sázet na kudrlinky a melodie, se Pretty Maids přizpůsobili (tak, aby vzali na vědomí světové dění a bez toho, aby se museli podřizovat vládnoucímu trendu a sami sobě se zpronevěřili). Stvořili svoje nejtvrdší album, které po předchozím akustickém houpání šokovalo a po dávných klávesových orgiích překvapilo. Svým způsobem výjimečná deska. Jako by si Pretty Maids v období „nahatého křiku“ (tedy mezi alby „Stripped“ a „Scream“) chtěli vyzkoušet, kam až se dá bez ztráty vlastní podstaty zajít při hledání hranic svojí tvorby. A tímhle ošaháním pólů se uzavírá pomyslná druhá kapitola života Pretty Maids, která by se dala nazvat smysluplným tápáním.
|
