„Není to přímo koncepční album, ale lze i tak interpretovat…“
Termín vydání – březen 2002. Doba vzniku desky - nezvykle krátká. Budeme-li číst mezi řádky, z termínu vydání desky a jejího názvu se celkem snadno dostaneme k tomu, o co v téhle hře půjde. A že ani životem protřelí a přesto věční hudební optimisté Pretty Maids nebudou u desky, která reflektuje (mimo jiné) události z 11.9.2001 zrovna hýřit dobrou náladou, je nabíledni. Nečekejte, že by snad kluci popřeli všechno, co dosud dělali. To jen album, kterým Pretty Maids odstartovali druhou dvacetiletku, je zase jednou hodně temné a agresivní.
Jak je již dobrým zvykem, Pretty Maids nás znovu dokážou v rámci jedné desky protáhnout od „popíkových“ hitů, přes hard rockové štiplavky, tklivé, rozmáchlé balady i hutné heavy metalové fláky. I když experimentování nepatří k jejich dennímu chlebu, v tomto směru se na „Planet Panic“ docela rozjeli. Ochutnejte úvodní nářez „Virtual Brutality“, nabitý modernou, kde nejen díky nezvyklým počítačovým efektům, ale i celkově výhružné, temné a alarmující náladě zní Pretty Maids jak z jiné planety. Vše podtrhněte excelentním zpěvem Atkinse, tenhle chlapík opět potvrzuje, že svým hlasem dokáže skvěle vykreslit všechna zákoutí lidské duše, agresivitou a zlobou (jako v tomto případě) počínaje, něhou a citlivostí (jako třeba v závěrečné „Enter Forever“) konče.
Využití moderních vlivů se však neomezuje jen na úvodní song. I následující „Playing God“ kříží klasiku se žhavou současností a je (i když vlastně není, na co tihle Dánové sáhli, pokud neuspělo hned, dochází docenění postupně) až ohromující, s jakou lehkostí se jim daří spojovat zdánlivě neslučitelné. Potemnělý duch a přitom nepopiratelný odkaz na Thin Lizzy – to je „Face Of My Enemy“. Nezvyklá je i bluesem načichlá „Worthless“. Dva póly desky se nachází na jejím samotném závěru. Zbytečná (neboť nepříliš odlišná od originálu) cover verze od Sammyho Hagara „One Way To Rock“ coby nejslabší článek skládanky a v záplavě sice působivých, ale ne tak snadno zapamatovatelných písní vyčuhuje emotivní pohodovka „Enter Forevemore“. Po útočné bouři krásné zklidnění na závěr.
Je zbytečné psát, že (tak jako celou kariéru) osud Pretty Maids závisí na formě dua Atkins – Hammer. Na „Planet Panic“ dostávají dostatek prostoru i Michael Fast (pro kterého je to definitivně labutí píseň v řadách kapely) a Kenn Jackson. Možná i proto je deska podstatně syrovější. A tak lze konstatovat, že v rámci diskografie kapely jde o trochu jiné album stále stejných Pretty Maids.
Jako oslava dvacetiletky je to možná poněkud netradiční. V případě Pretty Maids je však v souvislosti s věkem třeba mluvit o zrání, nikoliv o stárnutí. I po téhle době mají služebné plné hrsti melodických nápadů. Kterým neubírá na kráse ani fakt, že tentokrát je jejich hudba poněkud hrubší, že dominuje především temná a agresivní tvář kapely a že energie (v těch tvrdších věcech) je poněkud hůř ukrotitelná a něžnost (v těch pomalejších věcech) lehce přeslazená. Ale takhle vyhrocený „extremismus“ poselství „Planet Panic“ jen zdůrazňuje – „vážení, řítíme se do totálního srabu, ale ještě pořád existuje východisko, stačí jen být k sobě krapet přátelští…“
|
