Rok 1988 by se dal nazvat rokem První Velké Rageovské Revoluce. Poprvé na to zůstal Peavy Wagner sám. Tedy jen do té doby, kdy našel parťáka v dalším hvězdném kytaristovi, Mannim Schmidtovi, který zkušenosti, sesbírané u Rage, následně dlouhá léta zúročoval u Grave Digger. Třetího do party jim dělal bicmen Chris Efthimiadis, kterému patří v rámci kapely jeden primát – je prozatímním rekordmanem v počtu nahrávání studiových alb po boku Peavyho Wagnera (i když pokud bude pohoda aktuálního tvůrčího tandemu Rage vládnout i nadále, kandidát na uzmutí prvenství je víc než zřejmý). Nejen autorský vklad Manniho Schmidta, ale i neustále se vyvíjející schopnosti a hudební cítění principála Peavyho přivedli Rage na novou cestu. Která ctí agresivní kořeny, ale která začíná dávat větší prostor pro projasněnou melodičnost a kytarovou lehkost.
Hlavní plus desky? Mnohem větší čitelnost nástrojů, spousta prostoru pro Peavyho basu, lehkost a svěžest Manniho kytary, typická kombinace stroze říkankových slok a melodických, tu vyřvaných, tu procítěných refrénů, celkové uvolnění (korunované zejména poslední položkou „Dokonalého muže“) a oproti minulé desce důraz položený na intenzivní prožitek a nikoliv sáhodlouhé omílání (byť i chytře) vymyšleného. Největším prohřeškem je zřejmě tvůrčí přetlak dua Wagner-Schmidt (o něm svědčí ostatně i vražedné tempo při vydávání desek), kteří by možná udělali lépe, kdyby první společnou desku trochu pročistili a některé (není jich moc, za všechny jmenujme alespoň strohou a těžkopádnou „Animal Instinct“) „starobou“ – tedy ještě loňskem - čpící skladby nechali válet ve skladu.
Za svojí kariéru Rage napáchali slušné množství hitů. A pokud bych měl sestavovat nějaké best of (omezené kapacitou jednoho CD), tak právě na téhle desce by se našla první naprosto nezbytná položka seznamu. Divoká a skvěle vystavěná „Don´t Fear The Winter“ (ne náhodou její fragment dostali do rukou akademici na „Lingua Mortis“), s oč nenápadnějším úvodem, ale o to charismatičtějším, nádherně táhlým (a tím pádem snadno vyřvatelným pod pódiem) a vzrušujícím refrénem, znásobeným skvělým kytarovým sólováním. Přesně tohle je ten moment, který na tvorbě Rage mám úplně nejradši.
Žhavým kandidátem by byla i rozverná halekačka „Supersonic Hydromatic“ – obzvlášť pak pasáž se štěkaným refrénem, zabaleným jen do bicích a následné kousání krásně čitelných kytar. A potlesk zaslouží i téměř infantilní fórek s kabaretními sklony ve zvrhlém „Neuroticu“
Vstup do nové éry Rage zvládli. Nebudu říkat, že na jedničku, přece jen nás čekají ještě podstatně nabušenější alba, ale tohle je to samé vyklubání se z kukly, jako svého času předvedli Slepí strážci na „Tales From The Twilight World“. Mnohem jasnější, zpěvnější a chytlavější deska než její předchůdkyně, která však má dostatek agrese na to, aby ukojila příznivce metalu (i když chápu, že pokud někdo ulítával na starší syrovější a neuspořádanější tvorbě, asi z nového směřování příliš nadšený být nemusel). Dokonalá léčba na předchozí mírnou skepsi.
|
