Album „Nocturnes And Requiems“, které tato americká kapela Witherfall vydala loni, považuji za jeden z nejzajímavějších příspěvků dané sezóny. Dílo přineslo částečně melodický, zhusta však progresivně spletitý obsah, který byl navíc potažený černým aksamitem, jelikož v závěrečné fázi přípravy desky zemřel bicmen kapely Adam Sagan. Tato událost hluboce zasáhla zbylé osazenstvo Witherfall, kteří debutové album Adamovi věnovali, truchlit však nepřestávají a nový studiový zápis se opět nese ve znamení oné smutné události, kdy autoři – tedy zejména zpěvák Joseph Michael (Sanctuary) a kytarista a Jake Dreyer (Iced Earth) – dopodrobna popisují emoce a beznaděj prožívanou při umírání blízkého přítele.
Album „A Prelude to Sorrow“ (jehož titul je poskládán z iniciálů Adama Paula Sagana) tak přináší ještě trudomyslnější zážitek, nežli debutový zápis, který přece jenom obsahoval více prosvětlených skladatelských odboček. Člověk si dokonce připadá až nepatřičně, když novinku Witherfall poslouchá v domácky ležérním outfitu a nikoli ve smutečním obleku, obklopen svíčkami a vůbec celkově pietní atmosférou. Na druhou stranu tóny alba takové prostředí vytvářejí v podstatě samovolně, takže je vhodné upozornit, že pokud máte s nastupující zimou sklony k lehkým úzkostem, tahle fošna by vás mohla finálně dodělat.
K poslechu jsou naopak zváni příznivci kudrnatých (až chuchvalcovitých) progresivních postupů, ve kterých nechybí metalcorové riffy, zlověstně tažené smyčce nebo sesun do nitra sedmdesátek, k nimž vedle těžkých sabbatovských kytar inklinují také vokály, kterým vévodí technicky a rozsahově obdivuhodné Josephovo hrdlo. Sytou melancholickou páru vypustí již krátké titulní intro, na nějž je nalepen nejdelší monument díla, song s krásně povzbudivým názvem „We Are Nothing“. Instrumentální houževnatost a temné přechody doplní Michaelův ječák, aby vše na chvíli utichlo v relaxační akustické mezihře, která však působí až potměšile, vzhledem k závěru skladby, jenž se svíjí v progresivních driftech a kontra-harmonických zákrutách.
V popsané strategii se odvíjí v podstatě celé album, až na několik přímějších pasáží, jako je desperadovský úvod a následný thrashový pochod v „Ode To Despair“ (s jasným ozvukem Iced Earth), případně celkově víceméně umírněná - a pro mě osobně nejpřitažlivější - kompozice „Vintage“, kde dokonce zaslechneme heavymetalové sólo a melodické vyhrávky, což lze vzhledem k závěrečnému umístění skladby považovat za jakýsi symbol smíření (tříminutový akustický dovětek „Epilogue“ mi proto přijde jako nadbytečný). Druhý příspěvek americké kapely pořád v pohodě ustojí vyšší kritická měřítka, jeho obsah se mnou ovšem rezonuje o něco méně, nežli tomu bylo v případě rok starého debutu.
|
