„Když jsme začali pracovat na novém materiálu, bylo všechno divné,“ řekl Slash o tvorbě nové desky Guns N`Roses v roce 1996. „Ve zkušebně jsem byl já, Duff, Matt Sorum a občas i Dizzy Reed. Ale Axl nikdy. Chodil tam v noci s Paulem Hugem a dělal na úplně něčem jiném.“ Práce stála a kapela začínala být čím dál nervóznější. Ovšem jaká kapela? Guns N`Roses se rozdělili na dva tábory a dokonce se spekulovalo o tom, že pod slavným názvem bude pokračovat sestava, která nahrála „It`s Five O`Clock Somewhere“, jen s Duffem McKaganem místo Mikea Ineze na baskytarovém postu. Jenže práva na název měl Axl a ten celou věc začal bojkotovat. Slashovi docházela trpělivost, Axlovi nemohl zapomenout, jakou tirádu zpěvák udělal ohledně skladeb na debutovém albu projektu Snakepit, až vzájemná nevraživost dostoupila vrcholu a Slash v polovině roku 1996 oznámil, že s GN`R jednou pro vždy končí. V té chvíli byl bez kapely i bez smlouvy, nikoliv však bez přátel. Původní sestava Snakepit se rozutekla rychleji než by se člověk nadál, ale kytarista měl vyhlídnuté jiné muzikanty, s nimiž toužil spolupracovat.
Mezi nimi byl Teddy „Zig Zag“ Andreadis, jenž se jako hostující klávesista a perkusista zúčastnil turné „Use You Illusion“ a spolu s ním Slash položil základ projektu Slash`s Blues Ball, v němž kytarista naplno rozvinul dávno přiznanou lásku k blues, a živě prezentoval klasiku od Jimiho Hendrixe, B.B. Kinga či Fleetwood Mac. Slash`s Blues Ball fungovali jen jako coverová kapela, což Slashe bavilo pouhé dva roky. V léte 1999 hrdě světu oznamoval, že do hry vrací Snakepit, přestože volání po jeho návratu do Guns N`Roses neustávalo. Slash o něm nechtěl ani slyšet a místo toho se svěřil, že budoucí Snakepit chce složit z bývalých členů Slash`s Blues Ball. K tomu nedošlo, přestože ke spolupráci byl znovu přizván Andreadis, ovšem z místa zpěváka Blues Ball byl odsunut do pozice hostujícího klávesisty, přičemž post frontmana byl přenechán neznámému Rodu Jacksonovi. Z Blues Ball si Slash přivedl basistu Johnnyho Griparica a z kapela zpěvačky Alanis Morrisette vytáhl bubeníka Matta Lauga. Přestože se čekala alespoň účast Gilbyho Clarkea, nedošlo ani k tomu, protože v té době se vztah obou kytaristů začal zhoršovat a Slash hodil laso Clarkeovu kolegovi (jak ze sólové dráhy, tak ze staré kapely Candy) Ryanu Roxiemu. Na světě byla nová sestava Snakepit, sice ne tak hvězdná jako první, ale přesto instrumentálně zdatně našlápnutá.
Čekala se ještě bluesovější deska než byla „It`s Five O`Clock Somewhere“. Proto, že Slash stále tvrdil, jak jeho projekt Blues Ball byla skvělá zkušenost a také proto, že měl naprosto volné ruce a nesvazovaly jej předsudky jako v případě debutové desky. Byl stále vnímán jako kytarista Guns N`Roses, ale už se od něho nečekaly hitparádové trháky. I doba se změnila. Hysterie, která provázela turné k „Use Your Illusion“ pominula, ze scény zmizel i grunge, který kapely jako GN`R ohrozil na životě a celá scéna se potácela v jakési kocovině po bujných hodech osmdesátých a devadesátých let. Do života lidí začal pronikat stále více internet, který ničil auru nedotknutelných rockových hvězd a proto Slash a jeho kapela najednou působili mnohem civilněji než před pár lety. Byl legenda, o tom není třeba pochybovat, ale byl také muzikantem, který musel bojovat o své místo na slunci. Nemohl si dovolit slabší desku…
„Ain`t Life Grand“ jí určitě není. Slash vystoupil ze své bubliny a přestal spoléhat jen na sílu svého jména. Jestliže „It`s Five O`Clock Somewhere“ jej reprezentuje jako člověka, který se trochu umíněným způsobem chce vyrovnat s právě prožitou minulostí a vzdálit se od ní pokud možno co nejdále, působí „Ain`t Life Grand“ především jako odpověď na neustálé otázky kolem jeho hypotetického návratu k Axlovi. „Takhle by zněli Guns N`Roses, kdybych tam vládnul já,“ vykřikoval Slash a je možné mu dát částečně za pravdu. Tahle deska se vrací k původní neurvalé identitě losangeleské legendy, připomíná její divoké začátky, díky čemuž album působí jako hodně dobře rozjeté jam session. Slashovi chybí skladatelský génius Izzyho Stradlina, ale v osobě Ryana Roxieho se mu podařilo najít spolehlivého parťáka, který dokázal jeho nápady zdatně rozvinout. Pryč je pachuť grunge a alternativního rocku, která byla přítomná na debutové desce (jen si vzpomeňme na skladbu „Lower“), základním jmenovatelem je drsný, tvrdý rock n`roll hraný neomaleným způsobem a poháněný Slashovými bytelnými riffy. K tomu sedí i hlas Roda Jacksona, přestože postrádá bluesové charisma Erica Dovera i entuziasmus a specifickou genialitu Axla Rose. Pro potřeby „Ain`t Life Grand“ je Jackson takřka ideální zpěvák.
Album symbolizuje tvůrčí svoboda, hned po skvělém otvíráku, našlápnuté „Been There Lately“, se Slash pouští do členitější kompozice „Just Like Anything“, podpořené lascivní atmosférou a ženskými sbory. Atmosféra pochybných nočních klubů z ní čiší na sto honů a to je věc, která tvořila provokativnější složku Guns N`Roses. Podobný prvek Slash vybičuje k dokonalosti v úchvatné „Mean Bone“, jednoho z jeho nejlepších příspěvků mimo Guns N`Roses. Z kytar létají jiskry, Slash riffuje jako o život a provokativní ženský hlas dodává věci potřebný sexappeal. Do podobné tóniny pak ladí „Life`s Sweet Drug“, bluesovější „The Truth“ a závěrečnou vysoce oktanovou dvojici „Speed Parade“ a „The Alien“, v nichž je rychlostní pedál sešlápnut až na podlahu. K těmto nejlepším skladbám je nutné zařadit i titulní „Ain`t Life Grand“ odlišující se od zbytku desky najazzlou bluesovou atmosférou, v níž kromě kytar hraje velkou roli i saxofon Jimmyho Zavaly. Vyjmenované skladby jsou jasné vrcholy alba, ale i Slashovy kariéry v „životě po Guns“. V ostatních kompozicích se projevil fakt, že Slash opět nedokáže hodinovou desku uživit skvělými nápady a proto zádumčivé „Shine“ a „Back To The Moment“ nefungují na výbornou. O to méně ještě „Seriál Killer“, potácející se v jakési kompoziční nemohoucnosti a zastihující Jacksona v divném rozpoložení, přičemž jeho hlas připomene Slashova současného souputníka Mylese Kennedyho. Ač je Kennedy velmi dobrý zpěvák, pro Jacksona to není míněno jako lichotka…
Přestože je „Ain`t Life Grand“ lepší deska než o pět let starší debut, její komeční dopad byl tristní. V Americe se vůbec nedostala do hitparád a 146. místo britské hitparády bylo pro Slashe velkým rozčarováním. Nepotěšilo jej ani to, že Ryan Roxie ještě před vydáním desky odešel do sólové kapely Alice Coopera a musel jej nahradit Keri Kelli (ex-Big Bang Babies, Pretty Boy Floyd, dnes Night Ranger), který vyjel se Slashem a jeho partou na turné. Při něm se kytarista přesouval do menších prostor, než na jaké byl zvyklý v předchozích letech, a i přes předskakování AC/DC na turné k albu „Stiff Upper Lip“ bylo jasné, že sestava dlouho nevydrží. Navíc se Slash potýkal ze zdravotními problémy, kvůli letité závislosti na alkoholu a drogách musel podstoupit operaci srdce. Po zotavení se ke kapele vrátil, aby pokračoval v turné, ale vše bylo v troskách. Ruce od nich dala pryč i malá vydavatelská firma Koch Entertainment (kolos Geffen se se Slashem rozloučil už na konci devadesátých let) a vše vygradovaly problémy se zpěvákem Jacksonem, propadajícím se do heroinové závislosti. „Stal se z něho beznadějný feťák. Nešlo s ním pracovat,“ podotkl čerstvě abstinující Slash. Nikoho nepřekvapilo, že na začátku roku 2002 přišel kytarista s prohlášením, že Snakepit patří minulosti. Už měl v hlavě komerčně zajímavější projekt, v němž se setkal s bývalými spoluhráči z Guns N`Roses Duffem McKaganem, Mattem Sorumem a zpočátku i Izzym Stradlinem. V tu chvíli začala dlouhá a trnitá cesta, jež byla korunována o mnoho let později Slashovým triumfálním návratem do řad mateřské kapely. Ale to už je jiný příběh. Příběh Snakepit definitivně skončil přesně před dvaceti lety…
|
