„Slečno, věříte v lásku na první pohled?“ „Ne!“ „Tak to bychom se měli ještě jednou sejít….“
Každá věc, která se stane, se zákonitě musí stát jednou poprvé (a některé z těch věcí jsou i pěkné ;-) ). Jejich časté opakování už nemusí vzbuzovat tolik emocí. Nicméně věřím tomu, že takový pojem, jako „druhý konec“ by mohl jisté, řekněme až fatalistické asociace vyvolat. A co teprv, když „druhý konec“ právě udeřil potřetí…
Aby toho číselného zamotávání nebylo tak málo, tak ještě doplním, že album „Tváře“ bylo mým prvním (budeme-li počítat i promo „Vše, co mám“, tak vlastně druhým) setkáním se studiovou tvorbou kapely Second End a zároveň tím do třetice všeho dobrého v kolekci koncert - rozhovor – album. A není náhodou, že následné hodnocení desky se stále tak nějak motá a ovíjí kolem myšlenek, které zněly z úst samotných členů kapely.
Co vlastně od Second End očekávat? V první řadě zapomeňte na zažité (a v současné době naprosto scestné) přirovnávání ke Kreysonu či Vitacitu…, to může být funkční snad jen v tom smyslu, že Second End tvoří přirozeně (to je ten nejpodstatnější výraz, který mi ještě několikrát přijde na jazyk) silné melodie, navlečené do nijak přehnaně tvrdého kabátu. Tak, jak po světě běhá spousta kapel, u kterých snadno odhadnete, co se bude dít s každým následujícím songem, u Second End nemám odvahu na tuhle hru přistoupit. Velice pestré album, držící pohromadě tím, že se stále motá kolem neměnné podstaty – melodického základu, na který Second End citlivě a nenásilně nabalují rytmické proměny, kytarová sóla či neotřelou poetiku („dívej se do mě klíčovou dírkou, něco tam doutná…“). A tak mám-li k někomu přirovnávat (už mě opouští i, vlivem „Vše co mám“ vyvolaná, myšlenka na kolářovský Arakain), vychází mi z toho svébytná kombinace heavy nálad Maelström a instrumentální preciznosti Dirty Game. Přirozená muzikálnost, která nemá potřebu za každou cenu vytvářet zbytečně oslnivé momenty. Praktická ukázka toho, že agresivnost nemusí být prvoplánovitě agresivní a citlivost nemusí být okázale plačtivá. Progres, který není natolik složitý, aby byl příliš progresivním a metal, který je dostatečně tvrdý na to, aby zaujal i ty nejtvrdší hroziče a přitom neodradil citlivější duše. Štavnaté „cosi“ mezi tím. Uprostřed toho všeho. Přístupný rock-metal s lidskou tváří :-).
Důležitý význam pro směřování Second End mají i periodické obměny členů kapely. Po dodatečném ošahání kořenů mi současné složení kapely i kompoziční schopnosti autorů přijdou jako přirozené (už je to tady) vyvrcholení vývoje. Poslední příchozí, zpěvák Bořa, potvrdil narůstající patinu nenásilné přesvědčivosti a jeho civilně pohodový a variabilní zpěv, prostý zbytečné exhibičnosti (která mi docela vadila na projevu jeho předchůdce) posunuje „Tváře“ do momentálně vrcholné formy kapely.
„Tváře“ jsou natolik vyrovnaná kolekce, že pro kapelu musí být strašně snadné vybrat reprezentativní vzorky. Ať totiž sáhnete, kam sáhnete, vždy dostanete důležitý zlomek kouzla Second End. A tak ani po kdovíkolikáté rotaci nemám potřebu ukazovat na nějaké potencionální chytlavky, protože bych zřejmě pokaždé sáhl někam jinam (ale když to musí být, tak dynamické „Rány osudu“ či šlapavé „Ve jménu slávy“ si pobrukuju asi nejčastěji…)
Na první pohled příjemná deska, na první pohled plná celkem obyčejných písniček, na první pohled plná vstřícných nálad. A přitom hluboko v útrobách to houpe, bublá a vře. K objevení přirozeně (už zase…) skromného kouzla stačí (kromě apetitu po nevtíravě podmanivých harmoniích) jen špetka (budiž, trochu větší) trpělivosti a otevřenosti.
Věříte v lásku na první pohled? Tak se obávám, že tady jste na špatné adrese…, ale pokud budete mít zájem sejít se se Second End ještě jednou (či dvakrát, či…), může se snadno stát, že zrovna v tomto případě nebude platit hláška o poklesu emocí při častějším opakování. „Tváře“ na posluchače nijak prvoplánovitě neútočí, „Tváře“ nabízí zajímavou možnost. A hledat obyčejnou krásu už musí každý sám. V tomhle případě se to vyplatí.
|
