Nebývá od věci (a platí to nejen u hodnocení cédéček) zapátrat u kořenů dění. Člověk pak má větší šanci udělat si představu o tom, co ho čeká, či proč se věci vyvíjejí zrovna tak, jak se vyvíjejí. V případě pražských Abax by výlet do poměrně obsáhlé historie mohl být ukázkovou kapitolou z románu „Kdo si počká, ten se dočká…“. A tak personální stránku věci odbudu jen konstatováním, že vznik kapely se datuje do doby, kdy někteří členové naší redakce snad ještě ani nebyli na světě :-) a plnou polovinu (tedy dva kusy :-) ) dnešního osazenstva kapely tvoří zakládající členové David Votruba a Martin Linhart. Co se hudební historie týká, lze v archivech vydolovat zmínku o celkem pěti demosnímcích, jednom (zásluhou krachující firmy) nedokončeném LP, či účasti na kompilaci Death Metal Session.
I když si budu se svojí první větou lehce odporovat, díky minialbu „Zlatej ráj“ mám dojem, že veškerá historie (personální i hudební) není v současné chvíli pro Abax příliš důležitá. Význam bude mít snad jen v tom, že osobní zkušenost, která je z téhle desky hodně znát, z učebnice nenasaješ. Cesta, která Abax za dobu jejich (na docela dlouho přetržené) existence protáhla - tu víc, tu méně - územím klasického hevíku, speedu, crossoveru, funky či grunge, zavedla kapelu zpátky ke kořenům. A tak se ke slovu dostává znovu klasický heavy metal, obohacený o modernější (zejména „Máš šanci“) vlivy. A odmyslíte-li si současný, čitelný a řádně vypucovaný zvuk, je ta historická patina natolik výrazná, že si docela lámu hlavu (neznajíc stará demíčka), jestli kluci oprášili něco ze svých starých fláků a nebo prostě mají syrově hutný hevík tak hluboko v kostech, že z nich i po těch letech leze naprosto přirozeně.
Na „Zlatém ráji“ Abax nabízejí všehovšudy čtyři skladby a já si je ještě dovolím rozporcovat na dvě hromádky. Na jedné najdete věci rychlejší, které (a tohle tvrzení berte jako chválu) v rámci tuzemského heavíku jednoduše potěší. Nehledáte-li revoluci, slyšíte na současná jména Arakain či Maelström křížená s klasikou Vitacit či Motorband, s chutí sáhnete po povedených razantních melodiích a nepřeplácaných, poměrně (klasicky metalových) strohých aranžích, kde základem je znít tvrdě bez zbytečných obezliček, měli byste si s Abax rozumět. Nezbytné připomínky? Lehce utrápené výšky pěvce Davida v úvodním „Víc než král“ a určitá vokálně-linková schematičnost (nebo snad moderna?) - řekl bych až cimrmanovsky rytmická univerzálnost – viz. např. v „Máš šanci“ – „malou-starou-velkou-mělkou-malou-parou-velkou-kérkou…“, či podobně v „Zlatej ráj“, tahající nahrávku do potenciálního rytmického stereotypu. Což v tomto množství písní nijak zásadně nevadí, ale na případném full-CD bych už navrhoval více obezřetnosti.
Hromádka druhá, počtem skladeb zanedbatelnější, svým významem velice důležitá. Ač to je vůči ostatním, řekněme klasičtějším skladbám Abaxu docela macešské, pomalá „Nezahynu“ vyčnívá (nejen svojí citlivou náladou, ale především famózním využitím cella) v tomhle kompletu nad vše ostatní. Dalo by se pochvalně rozepisovat o všech jednotlivých nástrojích, ale vyzdvihnu zejména podmanivě chlapácký zpěv Davida Roubala, velice dynamickou stavbu skladby či nezbytné, a přitom dovedně nenápadné kytarové sólo. Na jedné straně rádiově přijatelná přístupnost, na straně druhá razantně kovová příchuť, která by i ortodoxním tvrďákům mohla jít pod nos.
Připadá vám podezřelé, že největší pecka na desce heavy metalové kapely je balada? No, mohlo by být, ale v tomhle případě Abax k solidní a s přehledem zahrané jistotě (která by ve větším množství mohla začít znít fádně), přidali silně emotivní, jiskřivé koření, dodávající desce přirozený šmrnc a půvab. Velice funkční minialbum coby nadějné avízo na fakt, že Abax je znovu při životě. Co bude dál? Historie nás učí …, ale v případě Abax bych tu historii (s chutí) pokoušel raději už jen na poli hudebním…
|
