Tak přesně tohohle jsem se obával. Bylo by hanbou nebo přinejmenším závažným nedostatkem neznat tvorbu hodně solidní kapely, která si svůj bigboš mlátí pár kilometrů od mého hnízda. A právě proto, že mám hodně pozitivní zkušenosti se starší tvorbou novobydžovských Epitaf, mi těžce povadly koutky, když se na mě z redakční obálky vykutálelo jejich loňské dílo, nazvané „Piraňa“. Vím totiž, do čeho jdu. A tak, ač nerad (právě s ohledem na mé zkušenosti s touhle kapelou) musím konstatovat: „Vážení krajané, vaše Piraňa je hodně silný kafe. Těch pár pozitivních momentů, které se na tomhle albu najdou, se vám podařilo totálně zazdít horou marastu a svinstva… Tohle veledílo značně znechucen odkládám na tu nejvyšší polici a doufám, že příště to bude lepší. Hm, horší to, prokristapána, snad už být nemůže.“
U alba „Horoskop“ z roku 2003 jsem se spokojeně olizoval jak mlsný kocour. O to větší zklamání pro mě představovala „Piraňa“. Jak jsem již výše naznačil, ne všechno je úplně špatně. Pokud by někdy Epitaf uvažovali o vydání svého Best Of, tak z „Pirani“ se na něm určitě objeví pár skladeb. Jenže ten zbytek…
Úvodní „Dobyvatelé nebes“ patří k té silnější části. Stylová jízda s kořeny v germánském speedu, sekané riffy, kytarové vyhrávky, chytlavá melodie, zpěvný refrén. Prostě Epitaf vzor 2003. S nástupem druhé skladby doporučuju cédéčko vyndat z přehrávače, vzít hřebík, přložit a potáhnout libovolným směrem. Ušetříte si tak zoufalé procitnutí, kdy na primitivní popěvkový námět je přilepen totálně debilní text. Takže jediný význam, který skladba „Sex on-line“ asi má, je určitá forma reklamy (spíš antireklamy) v poslední sloce písně na webové stránky Epitafu. Titulní „Piraňa“ to už je dokonalá novácká estráda, kde uslintaný komik přesvědčí i sám sebe, že přetrhne bránici půlce národa. Akorát je strašně těžký přijít na to, proč se tomu sám směje. Umím si představit, že kolem půlnoci musí mít tahle skladba na produkcích Epitafu úspěch. Refrénový halekačkový popěvek „ňaňaňaňapiraňa“ si spolehlivě zapamatuje i ta poslední vykropená kebule a úspěch je zaručen. Hlavně mi, prosím, netvrďte, že tohle máte odvahu zahrát i pro střízlivé fandy… V dementním humoru a prvoplánovitých vlezlých melodiích si Epitaf zarochňali i v následujícím „Vodníkovi“. Vytáhnout nohy ze sraček se Epitafu podaří v polovině alba. Jejich smyslem pro humor nezkažené „Tajemství šéfa kuchyně“ mě už celkem dokáže pobavit. I muzika začíná být poměrně vstřebatelná.
Oázou poslouchatelnosti jsou následující tři kousky. Odsýpající „Ikarův pád“ a „Zajatci času“, melodické vypalovačky, uvařené ze silnějších momentů klasického dýňového metalu a rozhoupaná „Šeherezáda“ s orientálním motivem, jsou jasným odkazem na povedené minulé album. Je pro mě záhadou, proč Epitaf neberou svojí tvorbu a sami sebe tak vážně, jako v tomhle bloku. Jejich snaha pobavit za každou cenu si totiž zase najde pootevřené dveře a vlítne do závěru s plnou parádou. Veškeré nectnosti, které jsem už naznačil, vlezlá, podbízivá melodie s evidentní snahou o halekačkovou jednoduchost a stupidní text, to je následující „Prasopes“. Do prázdna vyzní i jakási antipolitická aktualita v podobě baladické „Myslím to upřímně“. A závěrečné „Hrnečku smaž“? Vcelku zajímavé náznaky námětů, které se v hudební části tohohle skvostu objeví, dokáže Epitaf pohřbít sáhodlouhým a nesmírně vtipným vyprávěním. Tahle zkazka na vážně myšleném metalovém počinu, to je definitivní úlet. A tak mi nedělá žádný problém splnit Epitafu jejich poslední přání: „…radujte se, už to všechno skončilo…“ Kurňa, chlapi, nejste Lokálka.
Ač to z těchto řádků rozhodně nevypadá, mám Epitaf rád. Vážně. To se přece může stát každému, že spadne do hnoje. Když vytáhnu poslouchatelné piraňovské pasáže, tak mi z toho vyleze totálně našlapané épíčko. A tak doufám, že Epitaf se na dalším albu vykašlou na pokusy o zisk „Oskára vtipkára“ a vrátí se k metalu. Odrazit se je od čeho, každá stoka má svoje dno a s Piraňou mu je Epitaf už hodně blízko. A mezitím radši sáhnu po Horoskopu.
|
Při pohledu na obal jsem se radoval, že mi po dlouhé době do schránky doputoval klasický bigbít… Já vím, kritici by tento styl měli odsuzovat a posílat do horoucích pekel, ale já si vždy nějakou tu tancovačku rád poslechnu. Zasouvám do přehrávače a rozjíždí se úvodní „Dobyvatelé nebes“. Nabroušené kytary oznamují, že o klasický bigbít nejde. Nu dobrá, nevadí. Nevím, jestli EPITAF někdy slyšeli plzeňskou FATU MORGANU, ale v určitých úsecích mi ji připomínají. Není to zrovna nejlepší, zpěv by mohl být daleko lepší, ale dá se to. Rozjíždí se další kus „Sex on-line“ a já nevěřím svým uším. Tohle je tatáž kapela? To snad ne… Primitivní až debilní popěvek, laciná melodie, no prostě něco absolutně nevoňavého.. To jsem ale nevěděl, co mě čeká pod třetí drážkou „Piraňa“. Text je ještě dementnější a melodie ještě horší. Refrén je holé utrpení! Ano, tohle je pravý bigbít, ale až třetí kategorie.. V muzeu hrůz se pokračuje další peckou „Vodník“. Naštěstí!!!! Zde utrpení končí! Ne, přehrávač jsem nerozsekal, ale ploužákem „Když láska umírá“ se začalo blýskat na lepší časy. Skladba má zajímavý nádech a určitá hymničnost jedině potěší. Díky za to! Další šestice skladeb sice ještě obsahuje nějaké fragmenty trojice antihitů ze začátku, ale už se to dá poslouchat.. Metalisty potěší riffová „Šeherezáda“, která sice evokuje ARAKAIN (a to ne díky názvu skladby), ale neurazí. Když už je posluchač zcela uklidněn a v hlavě si přemílá, že to vlastně tak hrozné nebylo, tak se spustí pokus o srandu v závěrečném skoro čtvrthodinovém povídání „Hrnečku smaž“. No, přiznám se, že jsem to nikdy neslyšel celé… Z téhle recenze to vypadá, že tahle deska je totální sračka. Takové to ale zase není, ač jsem kritizoval, jak nejlíp jsem mohl, tak tohle CD beru furt jako srandu a lidovou zábavu. Doufám, že chlapi to tak také berou.. Horší je, jestli se pletu..
