Jsou chvíle, asi tak dva až třikrát do roka, kdy na mě ze všeho toho rytmického klokotání, kytarových závodů a výškozpěvů padne lehká únava a já se odcházím schovat do houští, kde sbírám síly na další melodysilácké výlety. Právě v těchto momentech si do uší cpu muziku z mnou nepříliš probádaných končin, kde se nikam nespěchá, kde vládne klid a příměří. Obvykle mi muzika tohohle ražení v mé speedozávislosti není příliš dlouho po chuti, snad proto, že moje pozornost se toulá někde úplně jinde a muziku vnímám jen jako kulisu. Moje chyba. Anebo možná moje štěstí, protože pak by mi třeba setkání s muzikou Hush nepřišlo tak okouzlující.
POHODA. To je to základní poznávací znamení, které na mě dýchlo z alba „Stereotype“ téhle skorojablonecké party. Kytarový rock stříknutý britskou scénou, chytlavé, melodické písničky s výraznými refrény, technicky a zvukově v super balení, svědčící o tom, že si zúčastnění pohráli se vším do posledního detailu. Žádná vata, ale poměrně rafinovaně zabalené čarování s jednoduchostí. V tvorbě Hush jsem postupně potkal dva hlavní hrdiny, kolem kterých se všechno točí. Ten první má podobu klauna a baviče, který si s nadhledem a rutinou pohrává se svým publikem - tak toho potkáte bez většího úsilí. K setkání s ním není potřeba žádná větší námaha, stačí zapnout „play“ a při jakékoliv jiné činnosti nechat kolem sebe protékat pohodovou vlnu muziky, kterou na školním mejdanu neurazíte popíka ani bigbíťáka, leckdo se i na tuhle zvukovou kulisu zavlní. Nevýhodou takhle povrchního přístupu je fakt, že mi Hush po několikerém poslechu (podotýkám, že jsem je v této době poslouchal jen na jedno ucho) zněli jak výrobci televizní reklamy a já marně vzpomínal, jestli se jedná o pomocníka mobilních telefonů, pracích prostředků či jiných nezbytností.
A pak je tady ten druhý. No vlastně on je to ten samý klaun. Jenže když budete trochu trpěliví a věnujete mu víc pozornosti, tak zjistíte, že si nenápadně zamačkává těžko postřehnutelné slzy a ty, které mu z očí ukápnou, si nepozorovaně utírá tak, aby si nerozmazal líčidlo. Nejen osoba producenta, ale právě tahle příchuť optimistického nádechu muziky s mrazivě posmutnělou poetikou, orientuje Hush do vod valmezské Mňágy (a dost často i Žďorpu :-). A pak ty momenty lehce přibroušených tónů, které s tím prvním panáčkem znějí poněkud zbytečně a prvoplánovitě, mají najednou své místo a logiku. Nejchytlavějším songem na albu je beze sporu „Hollywood“ (koneckonců, jako nejoblíbenější skladba je i v hodnocení na webových stránkách Hush). Hm, z něj mi ta reklamovost postupem času lezla nejvíc, i když text téhle skladby, to je syrovost reality z výroby celebrit dnešních dnů jak vyšitá. Osobně jsem se víc kochnul u nadějně pesimistické „I Believe“, smyslné „Lay Down“, uvolněné „The Sunlight“ a pamětnické „Planet Youth“. Vskutku povedenou kolekci zakončuje skladba „Appletown“, která se dle schválení radnice stala hymnou města Jablonec. Celé album je nazpíváno v angličtině, ale pokud si s tímhle jazykem příliš netykáte, nemějte žádné obavy, texty jsou natolik vstřícné, že smysl pochopí i začátečník.
Stereotype je jedna velká barevná mozaika, s vkusem poskládaná z pocitů kluků, kteří nemají potřebu si na něco hrát, prostě čistá a upřímná, a hóódně příjemná pohoda. Bráno čistě pragmaticky, když se ráno probudím, věřím tomu, že uvidím sluneční světlo a pocítím vzrušení při objevování planety mládí, kde se podělím o své smysly a vzdám se té, která tady zatím ještě není. A je mi fuk, jestli ta planeta je v Jablonci nebo Hollywoodu. Nechápete? Tak se vykašlete na stereotyp a zkuste „Stereotype“! Moc příjemné album, poskládané a zahrané s duší a nadhledem. Poslouchat s nataženýma ušima doporučují čtyři z pěti (krát dva) bodů.
PS: V duchu těch smutných klaunů a všech Hollywoodů si na závěr neodpustím jedno postesknutí. Můj kamarád, ještě nedávno prodejce cédeček, mě občas rozesmál, když mi do ruky vrazil cédečko a se slovy „podpoř domácí kapely“ se odmítal o čemkoliv bavit, dokud si cejdo nekoupím. Díky němu mám doma pár světem nedoceněných skvostů. Realita té jeho průpovídky mi docvakla s průvodním dopisem od skupiny Hush, kde kluci naráží na nezájem českých vydavatelů. Tohle je holt doba, kdy se tleská hysterickému holkovi a je to děsně prima, kdy za vydatné podpory médií se nejpopulárnější kapelou v zemi stanou majitelé čínských lyží se svým žvýkačkovým bigbítem a vrcholem zábavy je estráda zombice od zatuchlé řeky a Šutrák. Ach jo. Kluci z Hush, hlavu vzhůru, vy jste ten svůj kousek chleba napekli znamenitě. Divní nejste vy, divnej je ten svět okolo nás.
|
O kapele HUSH jsem věděl již nějakou dobu, přesto mým sluchovodům stále unikala. V zasvěcených kruzích se o ní mluví jako o velmi slušné hard rockové bandě. Jelikož je tento styl moje srdcovka, tak jsem novinkovou kolekci „Stereotype“ vkládal do přehrávače s velkým očekáváním. Bohužel jsem byl ale spíše zklamán. Ne že by HUSH hráli špatně, ale čekal jsem přece jenom něco úplně jiného než velmi uhlazený a bezzubý rock. Dobře se to poslouchá, jako kulisa k nějaké činnosti je to dobré, ale nic významného to ve mně nezanechalo. Kde je ale chyba? Vždyť nápady jsou víc než slušné, zpěv Michala bych dokonce označil za velmi dobrý a CD je jako komplet uděláno velmi slušivě. Osobně vidím chybu právě ve zvuku a v produkci. Je to prostě až moc uhlazené. Nevím, jestli to byl takový záměr, ale být trošku syrovějšího zvuku, tak by to bylo hned o něčem jiném. Co se týče samotných skladeb, tak musím uznat, že v sobě něco mají. Většinou se jedná o jednoduché popěvky, které naprosto uvolňují. Za nejslušivější bod označuji bez dlouhého přemýšlení pecku „Hollywood“, která se přece jenom, ač chcete nebo, zaryje do vaší hlavy. Všechny skladby však mají hitové ambice a jsou si takřka rovné.
