Dlouhatánské turné k desce „Pride“ zřejmě White Lion důkladně vysálo. Těžko si jinak vysvětlit určitou impotenci, která se objevuje na nové desce „Big Game“. Při povrchním pohledu se může zdát, že u White Lion zůstalo vše při starém. Ubrečený vokál Mika Trampa, kytarová virtuozita Vitto Brata, chytlavé melodie, dostatečně razantní písně, aby se dalo mluvit o hard rocku, dostatečně sladké provedení, aby si kapela udržela pozornost i ženské části publika. White Lion znovu kromě šťourání do mezipohlavních vztahů neváhají sáhnout i k vážnějším tématům. A znovu (už minule jsem naznačoval, že právě přítomnost hitů je to, co tlačí White Lion mezi elitu) najdete přesvědčivé a nadčasové kousky.
Co se tedy tak zásadního změnilo, že „Velká hra“ zaostává za svými předchůdci? Snad jen tolik, že pokud jsem v minulých dílech nepovažoval za nutné se zmiňovat o obyčejných písničkách, bylo to proto, že netvořily podstatnou část alb. Na „Big Game“ je potřeba špendlíčkem kopat, prstíkem hrabat… Naštěstí i zde na vás vypadnou čerstvé a povedené melodie.
A jde především o ty skladby, ve kterých White Lion útočí na obě signální soustavy a nutí k zamyšlení. Posmutnělá balada „Broken Home“, vyprávějící o tom, jaký vliv na děti má rozvod rodičů, je jedna z nejlepších, nejprožitějších a nejupřímnějších věcí, která kdy z dvojice Tramp – Bratta vypadla. Závěrečná pomalejší „Cry For Freedom“, rozvážně chytlavá věc s velice šťavnatým feelingem, navazuje na to nejlepší z dob minulých. Mikova plačtivost je totálně na místě, z písně dýchá rozechvělé napětí. Krásně čitelné nástroje a dokonalý Vito se svým kytarovým kouzlením (které bývá stále častěji přirovnáváno k Eddie van Halenovi) táhnou „pláč“ k dokonalosti. Že se jedná o jedny z nejdůležitějších songů na desce dokazuje i obálka alba, kde za bílým lvem pózuje v pozadí Bílý dům, vyjadřující vliv politiky a sociálních otázek na život. Do třetice všeho nejlepšího, Alicem Cooperem načichlá, výhružně znějící, kousavá melodie „If My Mind Is Evil“, ve které White Lion dokazují, že dokáží i zahrozit.
Na „Big Game“ se násobí rozporuplnost kapely. I přes snahu znít divoce jsou stále White Lion sladcí a hodní kluci. Vezměte jejich apel k víkendovému řádění „Let´s Get Crazy“ (jedna z nejdivočejších věcí v celé éře White Lion) a zkuste si představit, jak by asi s takovýmhle nápadem naložili grázlové z Mötley Crüe. I přes trvale sladkou polevu se White Lion pouští do tak závažných témat, jako je vzpomínka na grínpísáckou loď Rainbow Warrior, zničenou francouzskou tajnou službou. A přitom zní tenhle song tak pozitivně, že vám možná zacuká tělem, ale rozhodně nepřinutí v tomhle tanci zapojit i nějaký mozkový závitek. Připojte tradiční jásavé (a tentokrát hodně průhledné) ještě láskyplné či už láskyprázdné songy (Goin´ Home Tonight“, „Don´t Say It´s Over“, „Babe Be Mine“) či vcelku zbytečnou coververzi „Radar Love“ a výsledek je takový, jako je.
„Big Game“ netřeba hned odsuzovat. Bylo by i přehnané tvrdit, že jde o zápis černým písmem do kapelní historie (přesto se jedná o spodní stupínek jejich diskografie). Kdyby došlo na vytváření výběru nejpovedenějších skladeb White Lion, „Big Game“ by bezpochyby mělo v takové kolekci své zástupce. Na poměry téhle bandy je to ale přece jen poněkud sterilní zápis, kterému chybí drive a který zapadne bez většího rachotu mezi kupu obyčejných a podobných desek. To, že se deska příjemně poslouchá, ještě nemusí být zrovna recept na úspěch. Ke cti White Lion nutno přiznat, že si z téhle kapitoly vzali důkladné ponaučení.
|
