Dlouhé čekání na novinku australských „klokanů“ AC/DC mi pomalu, ale jistě připadalo nekonečným. Od roku 2000, kdy vyšlo „Stiff Upper Lip“ utekla přece ukrutná spousta vody!!!
První tóny mě ujistily, že se jedná o návrat vskutku velkolepý. Návrat ke kořenům a k pomalu zaprášené slávě prvních alb „ejsíků“ s Bonem Scottem u mikrofonu.
Pokud bych měl srovnávat s deskou minulou, připadá mi produkce daleko vychytanější a umírněnější, a to jde „klokanům“, řekl bych, daleko lépe k duhu.
Na albu předcházejícím jsem měl dojem, že je popadla jakási touha po omlazovací kůře.
Tedy vlastně chuť zavděčit se i podstatně mladší generaci razancí a super moderním soundem. To nemají zralí veteráni a gentlemani rock´n´rollu vůbec zapotřebí.
Být žánrovou definicí, tvůrcem základní stavební formule, jistě postačí na doložku nejvyšších výhod při vstupu do hard rockové síně slávy.
Na novince usedl opět za bicí Mr. Phil Rudd, který zde již působil v letech ´75 - ´83.
Připadá mi úžasné, že i s odstupem tolika let dokázali „ejsíci“ namíchat náramně chutný koktejl, který šmakuje přesně tak lahodně, jako třeba legendární "Dirty Deeds Done Dirt Cheap", "Powerage" nebo "Highway To Hell".
Chlapci znovu našli klíč k prapůvodnímu stylu kompozice. Opět je zde cítit rozvaha a klid stejně, jako se znovu objevuje cit pro riffovou hravost, kterou na předchozích albech suplovala (samo, že ne úplně), jakási agresivita a „moderní“ naléhavost.
Opravdu vychytaným hitem je pro mě třeba taková „Anything Goes“. Příkladně dudy (?), které tu slyším (jestli to vůbec dudy jsou a ne efekty nabušená kytara), ukazují, že i kultovní kapela, jakou AC/DC jistě jsou, může být v rámci možností (žánrově limitovaných) také progresivní.
Vypalovaček, které si budete do smrti pamatovat, tu najdete celou řadu, viz například titulní „Black Ice“.
Kolem dokola vzato, nenacházím na novince AC/DC nic, co by se mi chtělo nebo by se snad vůbec dalo kritizovat. Je to album těžce „na pohodu“, plné nálady a pozitivní energie, možná i částečně odkrývající dosud nepoznanou tvář kapely.
Po letech, kdy jsem vnímal AC/DC již jen jako rutinní záležitost, která občas obšťastní své přívržence nějakou aktuální fošnou, spatřilo světlo světa dílo, které jednoznačně a v patřičné kvalitě navazuje na ta nejlepší alba, která „klokani“ v minulosti zplodili.
Přebal je velmi citlivě a stylově vyvedený a vychytávkou je, že si můžete vybrat modré, červené nebo žluté logo kapely, případně za nějakých cca 40,- euro limitku v poměrně velké „plechovce“ a kdoví, s čím vším uvnitř.
Ani v roce 2008, tedy celých 35 let po založení kapely, není pochyb o tom, že AC/DC mají stále co nabídnout a rozhodně to není jen pouhé opakování již zažitého.
|
