Ani náhodou by mě nenapadlo spojovat dohromady dvě tak naprosto odlišné kapely, jako jsou Deathstars a Sonic Syndicate, ale co nenapadlo mě, napadlo jiné. A tak se stalo, že právě tyhle dvě bandy vyrazily pospolu na evropské turné, při kterém, bohužel, vynechali naši milovanou vlast. Tak jsme na jejich očekávanou show musely vyrazit do Vídně. Nicméně myslím, že jsme neprohloupily, tak skvělou podívanou už jsem pěkně dlouho nezažila.
Ačkoliv je každá z těchto kapel úplně jiná, obě zabírají jedny z předních latěk pomyslného žebříčku mých oblíbených kapel. Navíc obě bandy spojuje i to, že v celkem nedávné době vydali nová alba. U Deathstars je to právě „glammetalové" "Night electric Night" a u Soniců vál "Love And Other Disasters", který plynule navazuje na předešlou desku "Only Inhuman". Popravdě, ani jedno z nových alb mě příliš nenadchlo a u obou kapel mám radši desky předcházející, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, jak skvěle znějí nové songy na živo.
Překvapilo mě, že cca hodinu a půl před plánovaným začátkem koncertu se kolem vchodu do vídeňského klubu Szene hromadila teprve malá skupinka fanoušků. Přidaly jsme se k čekajícím na nepříliš dlouhou dobu, protože zanedlouho začali pouštět dovnitř. Velkou radost mi udělalo to, že se vstup obešel bez šílených strkanic a tlačenic tak dobře známých z českých koncertů, kde ani nevíš, jestli stojíš na vlastních nohou. Další krátké čekání se konalo přede dveřmi do koncertního sálu a pak již šlo vše jako po másle.
Mezi fanoušky stále neprobíhalo žádné tlačení a mačkání, z čehož jsem byla stále velmi překvapená... mile. Zato dost nemile mě překvapila chvíle, kdy jsme byli vpuštěni na tři písničky do „arény fotografů“. Ano, doslova bych to nazvala arénou pro gladiátory. Fotografů bylo jako much, šlapali jsme po sobě, mlátili se aparáty a vybrat si nějaké vhodné světlo bylo umění... někdy dokonce nemožnost. Ale budiž. Ve finále jsem byla ráda, že jsem odtamtud mohla utéct mezi fanoušky a sledovat koncert bez fotoaparátu. Ale nepředbíhejme...
Víceméně na čas se na pódiu objevila předkapela, o které dosud nikdo z nás neměl nejmenší tušení. Jmenovali se Xenesthis a jejich rodištěm je právě Rakousko. O kapele, přiznám se, jsem nikdy dřív vůbec neslyšela a tak jsem byla dost zvědavá, co ze sebe vymáčknou. Když si teď jejich songy zpětně pouštím přes myspace, musím uznat, že neznějí nejhůř, ale ve chvíli, kdy jsem se nacházela v rakouském Szene, jsem měla pocit, že mě kapela unudí k smrti. Nebo možná jenom k mdlobám, zas tak černě bych to neviděla.
Jak popsat jejich styl? Poněkud netypický, ale dost obyčejný, ženský vokál doplněný deathovým growlingem... Takže možná melodický death s ženským vokálem? Ačkoliv se zpěvačka Katrin snažila diváky navnadit, myslím, že dost z nich bylo znuděných stejně jako já. Ale jak praví rčení: Každému co jeho jest. Můj šálek kávy to, bohužel, zrovna nebyl. Nemůžu však Xenesthis upřít opravdovou snahu navodit příjemnou atmosféru i to, že se jim to částečně podařilo.
Před Sonic Syndicate začínalo publikum vřít. Nedivím se, i já se tetelila nedočkavostí. Tuhle kapelu poslouchám od jejich začátků, ale ještě nikdy jsem je neviděla live. Tedy, když na podzim předskakovali In Flames, měla jsem tu čest shlédnout jeden jejich song, protože jsme na koncert dorazili pozdě. Tehdy mě i ta jedna jediná písnička pořádně nadchla, tak se mi nedivte, že jsem se málem zbláznila očekáváním.
První tři songy opět boje v „aréně“, kdy mi neskutečnou „radost“ udělali osvětlovači. Celou druhou písničku jsme měli krásnou tmu s občasným zábleskem ztracené světlušky. No nic, stane se a náladu mi to určitě zkazit nemohlo.
Moc ráda bych sepsala playlist, ale nevybavím si ho a ani nebyl čas si ho psát. Popravdě mi některé songy dost splývají dohromady, je to sice výborná hudba, ale dost jednotvárná, takže bych ho, pravděpodobně, asi ani nebyla schopná dát na místě dohromady. Nic to však neubírá na skvělé atmosféře a výborné show, kterou právě Soníci předvedli.
Zpěváci Richard Sjunesson a Roland Johansson střídali svoje growly a čisté vokály jako o život, kytarista Robin Sjunesson bavil fanoušky svými úšklebky a druhý kytarista Roger Sjunesson lítal zběsile po pódiu sem a tam. Člověk chvíli získával pocit, že se na té malinké stagi ztratil. A jestli mi ještě někdo někdy bude tvrdit, že basačky nemají v metalu co dělat, ať se připraví na to, že se s ním pohádám až do krve. Holky za strunné nástroje prostě patří, o tom nás všechny nekompromisně přesvědčila sympatická basačka Karin Axelsson.
Jediné, co bych Sonic Syndicate mohla vytknout, bylo lehké kolísání Rolandova čistého vokálu a to, že lítali sem a tam tak vztekle, že když už nemám na fotce tmu, tak tam mám rozmazanou šmouhu. A ještě jedno mě zamrzelo, že nezahráli moji velmi oblíbenou písničku "Enclave" z "Only Inhuman". Zato nám představili skoro celé album "Love And Other Disasters" a sem tam přihodili i nějakou starší pecku, jako například výborný song "Jailbreak" z prvního alba "Eden Fire" nebo "Aftermath" z druhé desky "Only Inhuman".
Nadšení fanoušci si samozřejmě vypískali přídavek v podobě songu "Jack Of Diamonds! – alespoň doufám, snad mi někdo neutrhne uši, pokud to není pravda. A když kapela definitivně odcházela do backstage, přála jsem si, aby ještě zahrála alespoň několik songů.
Ale to už se všichni těšili na hlavní hvězdy večera, Deathstars. Celkem rychlá přestavba scény a ladění nástrojů se většině z nás musela zdát jako věčnost. Konečně všechno zhaslo a za bouřlivého jekotu fanoušků nastoupil bubeník Bone W Machine, usedl za svoji pomenší, leč výkonnou bicí soupravu, z reproduktorů se ozvaly první tóny novinky "Night Electric Night" a na scéně se začali objevovat i další členové kapely. Vše pochopitelně doprovázely bouřlivé ovace fanoušků. Zpěvák Whiplasher Bernadotte opakovaně dokazoval, že nejen, že dokáže velmi slušně zpívat na živo, ale je i opravdovým miláčkem publika, jako ostatně celá kapela.
Přesto, že Deathstars jedou šňůru na podporu nového alba, zahráli pánové i spoustu starších nakopávaček. Největší radost mně osobně udělali s písničkou "Trinity Fileds" z alba "Termination Bliss", která je jednou z mých nejoblíbenějších, a kterou jsem ani v nejmenším nečekala. Největší úspěch od fanoušků samozřejmě sklízely pecky jako "Tongues", "Cyanide", (vše z "Termination Bliss") a pochopitelně také písnička "Blietzkrieg". „Když já řeknu Blietzkrieg, vy zakřičíte boom!“ povídá nám Whiplasher a tak se chvíli jeviště překřikovalo s hledištěm.
A jelo se dál. Nechyběly novinky jako "Mark Of The Gun", která mi už několik dní zní v hlavě, "Chertograd", "Blood Stains Blondes", "The Fuel Ignites" z nejstarší desky "Syntetic Generation" pak i stejnojmennou skladbu, či song "The Revolution Exodus". Pánové si samozřejmě nemohli odpustit mírně lechtivé scény, za což vždy sklidili od fanoušků potlesk a bouřlivé ovace. Nedá se také neocenit skvělá sehranost celé kapely. To, co se dělo na scéně, mě uchvacovalo všemi směry. Moc pěkně se koukalo na pochodující, salutující, či hlavou házející muzikanty. Kytary Cata Casino a Nigthmara Industries duní sálem, basák Skinny Disco ovládá skvěle nejen svůj nástroj, ale také svůj hlas, Bone mlátí paličkami do všeho, co se mu připlete pod ruku a Whiplasher zpívá a k tomu se ještě válí po pódiu...
Fanoušci si vypískali a vyjásali přídavek, skladbu "Death Dies Hard", která je právě singlem z nového alba a kapela po hodině a půl opustila pódium. Nikomu se ještě nechtělo domů, i my bysme nejradši zůstali stát pod pódiem a celé bysme si to zopakovali ještě jednou, ale opravdu už byl čas jít.
Moje hodnocení je ve všech směrech kladné. Dokonce i Xenesthis nemůžu nic moc vytýkat – osobní pocity stranou. Měli opravdu náročnou roli, dělat předkapelu zrovna Sonícům a „Mrtvým hvězdám“. A kdybych měla koncert obodovat? Dávám pět z pěti. Nekompromisně!
|
