Původní představa, že se koncert The Rasmus uskuteční v maličkém Lucerna Music Baru, se ukázala zcela lichá, když se na show téhle temně rockové finské kapely slezlo tolik fanoušků, že téměř po strop zaplnili nuselskou Sportovní halu Folimanku!
Původní předskokan, lotyšská zpěvačka Kerli, z mně neznámých důvodů odpadla, a byla tedy u nás nahrazena místní formací Airfare. Kapela tvořená ze čtyř kluků vyskákala na, pro ně zbytečně velké, pódium někdy po půl osmé a zdržela se asi do osmé hodiny. Mám pocit, že příliš rasmusáckých fanoušků nenadchla, dokonce jsem za sebou zaslechla velmi nelichotivé komentáře. Asi to bude tím, že se styl hudby, který Airfare hrají, celkem hodně liší od stylu miláčků večera, The Rasmus.
Dle mého názoru se show Airfare celkem vydařila a určitě se najde spoustu lidí, co na ně rádi ještě někdy zajdou. Bohužel to už asi nebudou ti skalní fanoušci The Rasmus.
V přecpané Folimance se jen stěží dalo dýchat a tak jsem vystoupení Airfare sledovala z poměrně velké vzdálenosti, ale i z té dálky se dalo poznat, že se zpěvák Thomas snažil navodit veselou příjemnou atmosféru. Nejvíce mě pobavila hláška: „Máte rádi disco?“„Nééé, fůůůj! Blééé“ „Ale máte!“ A pak začal cosi drnkat a zpívat. Dav nedočkavých rasmusáků moc pobavený nebyl, ale já se bavila výtečně. Na jednu stranu mám také pocit, že klukům velké pódium příliš nesedlo a že na menším by působili opravdověji a uceleněji.
V jednu chvíli se kytarista dokonce vysápal na zvukovou bednu, ze které shlížel na diváky ještě více seshora a pár písniček na ní odehrál. Zpěvák sem tam vybídl fanoušky, aby zakřičeli pro The Rasmus, hvězdy večera, to se potom jeho počínání setkávalo s úspěchem. Občas se i diváci přidávali k tleskání a ve finále jsem získala pocit, že se najde pár jednotlivců, kterým se i tohle vystoupení opravdu líbí. Já se stavím na neutrální vlnu. Hudba i vystoupení slušné, jenom pro „nevhodné“ publikum. Možná to kluci trochu přehnali, když sami sebe přirovnávali k Beatles, ale co už. A když asi po půl hodině kapela opouštěla pódium, atmosféra v hale se dala krájet.
Vím, že se na koncerty nesmí brát chladné zbraně, lépe řečeno žádné zbraně, ale mít sebou nůž, můžu si ukrojit kus té atmosféry a odnést si ho domů. V sále přestává být dýchatelno. To už ale konečně všemi očekávaná kapela The Rasmus nastupuje na scénu. První song je, samozřejmě, singl "Living In The World Without You" z nejnovější desky "Black Roses". Fanoušci jásají, fanynky skoro omdlévají, když odbarvený zpěvák Lauri Ylönen všechny vítá a dává se do zpěvu další písničky, kterou já již nepoznávám. Omlouvám se, nemůžu vědět všechno. Překvapuje mě ale jeho hlas. Před koncertem jsem se někde doslechla, že neumí zpívat na živo, že je to hrůza a že zpívá falešně. Jak mile jsem byla překvapená, když Lauriho hlas zněl celkem čistě a příjemně.
The Rasmus předvádějí jak novinky z "Black Roses", tak starší songy, jako například hitovku "In The Shadows" z alba "Dead Letters", kterou se před šesti lety proslavili. Fanoušci stále více jásají a atmosféra se už nedá ani rozkrojit. Utíkám do spodního patra haly, odkud písničky už jenom poslouchám a sem tam si podupávám do rytmu. Lauriho hlas zní opravdu slušně. Nakonec se ještě jednou hrdinně vydávám do horního patra, zjistit, co se na pódiu a v hale děje. V jednu chvíli se mění role a mikrofonu se ujímá basák Eero Heinonen. Nejprve vydává jakési pazvuky, přiznávám se, že mě napadají myšlenky o kleštěncích, potom ale začíná s něčím úplně jiným. Písničku "Just A Perfect Day" bych tady opravdu nečekala, navíc v příjemně podařeném provedení.
Po tomto nečekaném songu opět začíná živá smršť, kdy Lauri lítá po pódiu jako havran, nebo jako motýl. Můžete si vybrat, oboje ho charakterizuje. Dokonce se vyskytne i moment, kdy si zpívám spolu s ním. Jedná se o baladu "Guilty" z již jmenovaného alba "Dead Letters". Netrvá to však dlouho a je konec, kapela odchází.
Jenomže to by nebyli ti správní fanoušci, aby si nevypískali přídavek a tak se The Rasmus znovu vrací na scénu. Předvedou ještě pár songů, Lauri dokonce rozhodne, že dají šanci i fanouškům. Vybere si mezi nimi jednu slečnu ve finském dresu, postaví ji před mikrofon a potom spolu zazpívají finskou "Rakkauslaulu" (Píseň lásky). Myslím, že veškeré dámské obecenstvo v tu chvíli slečně tiše závidí a přeje si být na jejím místě. Obzvlášť, když dozpívají a slečna se objímá s celou kapelou. Ale všechno hezké i nehezké musí jednou skončit a nakonec i The Rasmus odcházejí a nechávají za sebou bouřící sál, který se jen velmi neochotně a pomalu vyprazdňuje. Ale rozhodně se nikdo z fanoušků nemusí bát, že The Rasmus navštívili Česko naposledy.
|
