Seveřani opět dobývají naši domovinu. První zastávka trojnájezdu finských Lordi a jejich souputníků ze Švédska Fatal Smile do České republiky, naplánovaná (coby součást evropského turné) do Pardubic, se skutečně dá považovat za vítěznou spanilou jízdu. Společnost těmhle dvěma spolkům dělali ještě taliáni Brandon Ashley And The Silverbugs a pokud se zmiňuji o úspěšném tažení pouze severských národů, věřte, že nemám guláš v zeměpise a poměrně přesně tuším, že Itálie s chladným vrškem naší zeměkoule nemá pranic společného.
Ač se v davu, srocujícím se před pardubickou halou už dvě hodiny před koncertem, našlo pár (evidentně netrénovaných) jedinců, kteří hudrali nad nezvládnutou organizací, osobně dávám pořadatelům jedničku. Lehká strkanice před vchodem je vcelku normální kolorit, ovšem marně vzpomínám, kdy se podařilo první z předkapel vyloudit první tón snad jen minutku po ohlášené dvacáté hodině, druhé předkapele spustit svojí show čtvrthodinku po skončení prvního setu a hlavní hvězdě večera odpálit první ohňostroj jen chvilku po (přehnanými optimisty odhadované coby vytouženou hodinu H) dvaadvacáté hodině. Přesto mě při vstupu lehce zamrazilo. Deja vu v podobě totálně zamlžené haly (jó, to jsou ti seveřani, u Tarji bylo taky podobně „za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…“) se naštěstí – stejně jako ta mlha a potenciální nevlídná sychravost – poměrně rychle rozehnalo a tak nic nebránilo vychutnání si tohoto pestře poskládaného zážitku.
Z lehkého prošmátrání stránek Brandona Ashleyho a jeho broučků jsem touhou nezahořel. A stejný pocit ve mně zůstal i po půlhodince jejich vystoupení.
Ta první řada upištěných mláďátek pod pódiem se mnou nejspíš souhlasit nebude, ale hudba vyžlíka Brandona a jeho ansámblu byla hodně průhledná, velice brzy snadno odhadnutelná a tím pádem (alespoň pro mne) nezáživná. Rytmická, sladce ušlapaná a silně ukřičená muzika (pro kterou bylo třeba vymyslet další umělou škatulku glam-core) v sobě sice měla určitou energii a podle reakcí zejména mladších ročníků zřejmě i nějaké kouzlo, ale ve srovnání s následující švédskou smrští mi to přišlo celé vyumělkované a prázdné. Trendová kapela, která se vylíhne z ničeho a rychle vyšumí… Ač reklamní slogany slibovaly „pověstnou živou teatrální show“, stále mi z toho vychází, že nebýt spoře oděné vlnící se dorostenky, která stihla prostřídat asi tři nebo čtyři „kostýmy“ (soudě dle jejích hadříků v barvách americké vlajky při songu „American Bitch“ zřejmě korespondujících s „poselstvím“, seslaným z pódia), byla by show Brandona Ashleyho poloviční. Takhle aspoň bylo na co koukat (ach ty nízké pudy…). Na úroveň hluchého u vrat se svým bušením Brandon sice neklesl, jeho nakřáplý vokál byl ale snad jediným zajímavějším elementem kapely. Nutno přiznat, že ohlas diváctva na Brandona se Silverbugsy byl docela pozitivní, ale spíš bych to přičítal evidentní hladovosti lidstva po živé produkci, než nějakému oslnivému výkonu kapely či chytlavosti její muziky.
Fatal Smile, to už bylo jiné kafe. Netuším, kolik lidí v České republice mělo před tímto turné o kapele vůbec ponětí, ale dám krk za to, že v tuhle chvíli ve slušném počtu hlaviček jméno Fatal Smile září v těch nejjasnějších barvách. Už pověst, která kapelu předcházela, totiž nominace na švédskou Grammy za loňské album „World Domination“, či společná turné s Diem, Doro či WASP naznačovala, že kluci nebudou žádní za zelena utržení rybízci. Charisma, které z téhle party dýchalo již v šatně před vystoupením, by se dalo vyvážet, i na pódiu ho celá parta (ovšem prim hráli jednoznačně kytarista Y a zpěvák Blade) měla na rozdávání.
Velice brzy jsem pochopil, proč se Fatal Smile bránili zaškatulkování mezi glam metalové party. Chytlavost lehkých melodií koketovala s razantním a agresivním kabátem, takže Fatal Smile se pohybovali někde mezi hranicemi glamu a ostrého metalu. Nasládle drsná a přitom impozantní image se snoubila s přetlakem energie (až budou zas rakušáci řvát o odpojení Temelína, stačí se domluvit s Fatal Smile, zda by nechtěli vypomoci, výkonem půjde o srovnatelné kapacity) a strhujícím nasazením kapely. Frontman Blade si s nadhledem pohrával s publikem, dal dokonalou možnost těm méně zdatným angličtinářům pocvičit si výslovnost u výrazů, ze kterých (obzlášť s ohledem na ty již zmíněné přední řady) by Odbor péče o děti asi nebyl zrovna v extázi a i ty otřepané fráze o našich nejkrásnějších holkách a nejlepší pivu na světě z něj padaly tak přirozeně, že mu to člověk byl ochoten i uvěřit. Bodejť by ne, když tyhle řeči byly opřené o stoprocentní výkon celé kapely. Většina setu pocházela z poslední desky a jediným nedostatkem bylo, že těch skladeb nezaznělo víc. Zmiňovat, že Fatal Smile halu dokonale ovládli je asi zbytečné, ohlušující reakce a ustavičně zdvižené ruce diváctva adekvátně vraceli sílu, která z pódia sršela. O vztahu kapely k fanouškům asi nejlépe vypovídá fakt, že po skončení setu se kluci vypravili do svého prodejního stánku, kde až do skončení celého koncertu podepisovali cejda, plakáty i různé části ženských těl.
Vůbec by mi nevadilo, kdyby se Fatal Smile do naší domoviny brzy vrátili a klidně i v roli headlinera. Potenciál na to mají, pro mě se stali jedním z kandidátů na osobní objev roku.
Playlist: Neo Natural Freaks, Stranger, Out Of My Head, Common People, Run For Your Life, Hip Motherfucker, Straight To Hell, Learn-Love-Hate, S.O.B.
Do třetice všeho dobrého? Za posledních devět měsíců strašáci Lordi potřetí navštívili Českou republiku. Nevím, jak vypadalo jejich vystoupení na zimním Masters Of Rock, ale koncert v Pardubicích mi (v porovnání s Benátskou nocí) potvrdil fakt, že Lordi nejsou festivalovou kapelou. Jejich síla vynikne tehdy, když můžou dotáhnout svou efekty nabitou show do vizuální dokonalosti na vlastní scéně. Nechci tím tvrdit, že bez enormního zapojení orgánu zraku by jejich muzika byla prázdná, to rozhodně ne. Snad jen ve chvíli (zejména v části předcházející prvnímu odchodu z pódia), kdy Lordi nabídli skladby z poslední desky „Deadache“ v řadě za sebou, bez proložení zaběhlými staršími hity se potvrdilo, že poslednímu počinu kapka chytlavosti schází. Tenhle nedostatek Lordi však snadno schovali za svojí potrhle kabaretní show. Jejich masky patří k běžnému koloritu, záplava pyrotechnických efektů (vskutku monstrózních) už taky nepřekvapí, ale scéna, postavená ve stylu svérázné pitevny, ozdobená rekvizitami jak z hororu (támhle šibenice, na ní – snad – tělo oběšence, tu pohozená ruka, očičko či jakýsi sladkokyselý nálev s vnitřnostmi) má něco do sebe.
A když k tomu Lordi přidají řadu scének (ve kterých zpravidla hlavní roli hrají vymazlení zombíci), počínaje požíráním mrtvolky, nemilosrdným propíchnutím tancující „romantické“ zombie dvojky, uříznutím hlavy a jejím napíchnutím na konstrukci bicích a konče sympatickou matinkou, usazenou v houpacím křesle (abych zmínil aspoň některé hrátky), pokoukáním si člověk rozhodně přijde na své. Opět platilo, že publikum tuhle hru stoprocentně bere, takže snaha Lordiho o zvýšení aktivity lidiček pod pódiem namířenou bazukou nebyla až tak nutná ;-). Zřejmě výjimečného okamžiku se Pardubice dočkaly v souvislosti s drobnou oslavou narozenin klávesandy Awy a předáním vábně vypadajícího dortu.
Z dosud sepsaného to vypadá, jako by hudba šla úplně bokem. Ani zdaleka… I když některé nové songy mi do celkově chytlavé nálady ne a ne zapadnout, míchání starých hitů mezi novinky i přídavkové finále v podobě nejosvědčenějších pecek svědčí o tom, že Lordi moc dobře vědí, co se od nich očekává. Strašidláci předvedli lepší výkon než na Benátské noci (a souvisí to hlavně s možností využít působivých účinků vlastní teatrálnosti). Hudebně bych Lordi viděl (hlavně díky zvadlejším místům v nových skladbách) o slepičí krok za Fatal Smile, ale bráno očima a ušima zároveň, SHOW to byla vskutku maximální!
Playlist: Intro (God Of Thunder), Girls Go Chopping, Raise Hell In Heaven, Bite It Like A Bulldog, Who´s Your Daddy, Blood Red Sandman, Man Skin Boots, Haunted Town, Deadache, SCG3 Special Report, Bringing Back The Balls To Rock, Monster Monster, It Snows In Hell, Wake The Snake, Dr. Sin Is In, Missing Miss Charlene, Would You Like A Monsterman, Devil Is A Loser, Hard Rock Hallelujah
|
